Halucinace

"Musíš se přes to přenést, Michaeli." poklepal ho Scott po rameni a odešel. Nechal ho samotného, jako kdyby mu to mělo pomoct! Proč si všichni myslí, že zapomene?

/Nemají city, nechápou./

"Kdo, kdo to řekl?" zašeptal Michael do ticha, přesto, že ten hlas poznal.

/Však ty víš, kdo jsem, lásko./

"Sarah?" řekl. Vyskočil z postele a začal se rozhlížet po pokoji. Nikoho neviděl a taky nemohl. Vždyť je mrtvá.

/Nejsem mrtvá, Michaeli. Stále jsem tady s tebou./

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Tak jak?" zeptal se po pár týdnech Scott.
"Dobrý, už sem se s tím smířil." zalhal. Co Scott čeká? Pravdu? Zavřeli by ho do blázince.
"To sem rád, brácho. Jdu ven."

/To je dobře, že odešel. Alespoň nás nebude rušit./

"Ano..." odpověděl.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Michaeli. Sedíš tady už měsíc, měl byses vrátit do školy." domlouvala mu jednoho dne matka. Jen přikývl. Sice se mu vůbec nechtělo, takhle měl pro sebe a Sarah celý den, ale chtěl, aby si lidé mysleli, že je už v pořádku.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Vítáme Tě, Michaeli! Posaď se, prosím, kam chceš." přivítala ho učitelka a rozhodila rukama, aby znázornila, že si opravdu může vybrat. Zamířil tedy k jedné ze zadních lavic.

"Michaeli, dneska se koná minuta ticha za slečnu Sarah. Přijdete?" zvolala učitelka, jako kdyby se jednalo o sbírku starého oblečení pro charitu. Přikývl a sesul se na židli.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
"A teď, prosím, minuta ticha za slečnu Sarah Parker." řekl ředitel školy a všichni ztichli. Minuta se nekonečně vlekla až se potom ředitel opět ujal slova.
"Všichni víme, jak byla Sarah vyjímečná. Krásná, inteligentní a vtipná dívka, která chtěla každému pomoci. Povídat si s ní bylo úžasné, škoda, že to už není možné..." na chvíli se odmčel. Michael už se neudržel a na celou síň zakřičel:
"Ale ona neumřela! Já s ní mluvím! Každý den!" všichni se k němu otočili. Učitelé se po sobě znepokojeně podívali a ředitel se ho snažil odvléct do kanceláře. Michael celou cestu nepříčetně křičel.

/Ano, miláčku, musí to vědět. Je dobře, že jsi jim to řekl. Měli by znát pravdu./

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

"Řekl něco?" zeptala se paní Jonesová jako každý den. Psychiatr zakroutil hlavou a s povzdechem se zadíval do pokoje, kde byl Michael. Velmi trpěla, když takhle viděla svého syna. 'Pomohou mu' uklidňovala se.

Michael se díval z okna. Jeho nepřítomný pohled naháněl hrůzu. Tiše pozoroval vránu za okny. Okny s mřížemi.

/Neboj se, zvládneme to. Již brzy budeme volní jako ten pták./

Jen se usmál a podíval se ke dveřím, za kterými stála jeho matka. Odvrátil hlavu a opět se zadíval na vránu. Ulétla a Michaelovi stekla slza...