Bojovala dokud mohla

Stála nad otevřeným hrobem své sestry . Jedním uchem poslouchala kněze a druhým ho zase vypouštěla . Kapky jejích slz jí stékaly po hladké tváři dolů na lístky bílých lilií . Ona jediná byla v bílém . Jediná neměla přes obličej šál . Nestyděla se za pláč . Koukala na spouštějící se rakev . Loučila se s ní potichu . Byla smutná , ale musela vydržet . Vždyť je tu Vendulka . Její dcera , slíbila jí , že se o ní postará . A to také dodržela , Starala se o ní jak o vlastní dítě . Milovala ji . Strašně se podobala její sestře .

Čas plynul dál a z Vendulky se stala mladá okouzlující slečna . Bylo jí přesně 16let . Byla na ni hrdá . Dobře se učila a nikdy neměla potíže s chováním . Bylo tak těžké jí to říct . Od té doby co zjistila , že není její pravá máma , že ta umřela se na ni upnula . Udělala pro obě dobrou večeři a po večeři moučník . Sedla si k ní . Zhluboka se nadechla . " Vendulko , vím , že to co Ti teď řeknu není moc dobrá zpráva , ale já doufám , že to bude zase dobré " začala . "mami ty mě strašíš , co se děje ? " nechápala Vendula . " Víš dnes když jsem byla na vyšetření kvůli tomu jak mi nebylo poslední dobou dobře tak oni mi našli nemoc . Našli mi leukémii . " třepal se jí hlas ." to …to není možné . A…….. nemohli se splést ? Já Tě nemohu ztratit . " plakala její dcera . Dny utíkali a obě trávili spolu co nejvíce času . Každý den na sebe koukala do zrcadla . Slábla a ztrácela svoji zdravou barvu . I vlasy ji prořídli . Byla strašně unavená . Chtěla si jít lehnout , jenže nohy ji neposlouchaly . Stály a najednou spadla k zemi .

Otevřela oči . Viděla bílí strop . Nevěděla kde je . Naposledy si pamatuje jak byla v koupelně a jak …."maminko , tys mě vylekala . Co se to děje ? Mám o tebe strašně velký strach . Bojím se . " Tiše plakala . " Neboj se Vendulko , jsi moje holka a já se nenechám . Chci tu být s tebou . Chci vidět tvůj maturitní ples , Chci vidět tvoji svatbu . " dopověděla a ztěžka polkla . Byla tak vysílená . " Slečno běžte domů , maminka potřebuje odpočívat . " odpověděl postarší pán v bílém plášti . Chodila tam každý den . Ale nic se nelepšilo . Naopak každým dnes se horšila . Slábla a žádné léky nezabírali . Musela na zvláštní pokoj pod 24 hodinovou kontrolu . Její tělo si dělalo co chtělo .

Svítilo sluníčko a venku zpívali ptáci . Seděla u ní . A povídala jí co dělala ve škole . " mami slyšíš mě ? mami maminko , ne , to ne , probuď se , neusínej mi , to mi nesmíš udělat , já to tu sama nezvládnu " prosila matku když viděla jak zavírá oči a její dýchání se zpomalilo . " Vendulo , já tě neopustím , Já Tu chci zůstat a zůstanu . Jsi ta nejlepší osůbka kterou mám , Miluji Tě ……budu vždy …" Ani nedořekla a na monitoru se objevila jedna tenká celá čára . Doktoři ji vyhodili z pokoje a snažili se matku zachránit. Po 20ti minutovém snažení to vzdali . Stála za sklem a koukala na svou již věčně spící matku , nemohla tomu uvěřit . Začala plakat .A do vzduchu poslala tiché slůvko " Proč ?"

Stála nad otevřeným hrobem své druhé matky . Jedním uchem poslouchala kněze a druhým ho zase vypouštěla . Kapky jejích slz jí stékaly po hladké tváři dolů na lístky bílých lilií . Ona jediná byla v bílém . Jediná neměla přes obličej šál . Nestyděla se za pláč .Koukala na spouštějící se rakev . Loučila se s ní potichu . Byla smutná , ale musela vydržet . Její matka také bojovala . Bojovala dokud mohla .