Čtrnáct minut ticha

Změna je život. Proto vyrážím do města jako již po tisícé. Je pátek. Každý je jiný, každý přinese něco jiného, a kdybych věděla, že tenhle dodá hromadu rozbitého skla, nejspíš jsem i zůstala doma. Projednou. Ne, že bych se měla nějak zvlášť ráda, ale nemusím tak mladá přijít k úhoně, ačkoli netvrdím, že už sem k ní nepřišla. Zpět k tématu : "Noční Brno". Takže ve zkratce je noční Brno plné podivných, ale neškodných kolemjdoucích, podivnějších škodných kolemjdoucích, lidí, kteří jedou z práce domů, lidí, kteří do práce teprve míří a nedospělé přiopilé a přihulené mládeži. Když se nad tím do hloubky zamyslím, život vlastně není změna, je to příšerný stereotyp, říkám si, když po tisíce šlapu do schodů Skleněné louky.
Život mě překvapil, není stereotypní, měním názor, když sleduji potácející se lidi před sebou. Myslím, že bude úspěch už když někteří vůbec sejdou schody. Úsměv.
Když se po čtrnáci minutách ticha a chůze dostáváme někam ke Konečnému náměstí, z kamaráda teče krev proudem, protože přiťuknul příliš silně a zdemoloval půllitr, potom si střepy pořezal ruce, další se divoce zmítá v navozených stavech, třetí úspěšně ignoruje úplně všechno okolo a čtvrtý si maluje na obličej krví toho prvního. Musím se znova pousmát. Vy byste se nesmáli ?
Ti, co si odsedli v autobuse včas, si teď můžou tiše gratulovat. Jeden, chci říct z lidí, kteří cestují se mnou, kouří, další trhá rekord v balení cigaret, třetí je ignorant! a poslednímu snad někdo brzy zavolá záchranku. Při troše štěstí i psychiatra.
Nikdy sem neviděla Tomkovo náměstí tak ráda jako teď. Je divné, tiché, prázdné, ale není autobus. Všichni vyskáčou ven. Poslední vypadne. A míříme k telefonní budce. Všechno sleduji nejdřív z povzdálí a pak přímo ze vzdálenosti několika metrů od budky. Dva nebo tři naběhnou dovnitř a hodlají svěřit "Příběh jednoho opilce" pracovníku Linky Bezpečí. Vytočí číslo a spustí něco, co už v tom okamžiku neposlouchám, protože mluvím s tím, co všechno proignoroval. Bohužel se vzbudí právě v okamžiku, kdy se vysype celá levá tabule. Ozve se několik výkřiků, smích a všichni utečnou. Já, jelikož nejsem až zas tak akční typ, rozhlédnu se okolo a ještě uslyším výkřik člověka z druhé strany ulice, něco o policii a "debilech". No, nebudu čekat jak to dopadne. Ještě při strategickém obcházení ulice se naposledy usměji, chudák pracovník ve sluchátku.