Procitnutí

Kap. Kap. Kap.

Na zem dopadaly velké kapky a v tichu, které všude panovalo, nadělaly rušivý hluk. V nemalých loužích se odrážely honící se mraky a proudy vody se valily ulicemi. Nikde nikdo nebyl, dokonce i toulavé kočky byly ve svých bezpečných úkrytech, které pomalu, ale jistě vlhly a neposkytovaly stejné teplo, jako dřív.

Kap. Kap. Kap. Ššššš.

Obvyklé zvuky narušovalo nezvyklé šumění. Voda už netekla jen proudy dolů, ale stříkala prudce do vzduchu tam, kde se prohnalo neviditelné kolo se svým stejně neviditelným jezdcem. Ptáci vylétli z korun stromů a kočky zvedly hlavy. Něco na tom zvuku bylo podivného.
________________________________________________________

Seděla jsem u velkého okna a pozorovala všechno kolem sebe. Bylo docela nezvyklé nebýt dopoledne uvězněná v šedé škole, která se nacházela uprostřed rozlehlého města, ale být na místě, které působilo tak klidně, že i mé často zvrhlé myšlenky odcházely stejně rychle, jako dřív přicházely. Nechápala jsem, proč dlouhé, vlnící se závěsy, paprsky slunce a azurově modrá obloha na mne působily tak uklidňujícně. Snažila jsem se v sobě objevit tu stinnou stránku, hledala jsem plány, které měly lidem okolo mě znepříjemnit život, ale nic mě nenapadalo. Netušila jsem, jestli mě to rozčiluje nebo mi tenhle stav vyhovuje, ale věděla jsem, že tady nejsem Sabina, na kterou jsem zvyklá a musím rychle pryč.

Koukala jsem se do zrcadla a pociťovala to, co vždycky při pohledu na sebe. Byla jsem natolik spokojená se sebou samou, že jsem nemohla najít jedinou chybu, která na mně jistě byla. Byla jsem prostě naprosto přesvědčená o tom, že nikdo není krásnější, chytřejší nebo úspěšnější. Byla jsem dokonalá. Každý se mi chtěl podobat, dokonce i ti, kteří mě zatvrzele nenáviděli, měli v šuplíku schovanou jednu z mých fotek, na kterou se dívali, když potřebovali popohnat v jednom ze svých předsevzetí, které si sami určili. A bylo úplně jedno, jestli se přání týkalo hezčí postavy, lepších známek nebo v sesazení mé osoby z pomyslného trůnu, který jsem ještě nikdy neopustila.

A také se k tomu v nejbližší době nechystám. Udržení mé popularity nebylo těžké. Lidé jako by byli otupení a smíření s nastoleným pořádkem. Já jsem se však hlavně soustředila na to, jak hodně lidem hodně ublížit. Nedělalo mi problém tahat za nitky a na základě lživých obvinění vyhodit učitele ze školy. Myslíte si, že je to nemožné? Ale není... Stačí trousit zavádějící poznámky, náhodou ztratit deník plný zápisků o vztahu s učitelem... Je to tak snadné... Vyloučení nevinného žáka ze školy? Rozbití přátelství? Zničení vztahu mého otce s jeho milenkou? Nic, absolutně nic mi nebylo svaté...

Procházela jsem sadem plným jabloní a přemýšlela, jak se odtud dostanu. A jak jsem se vůbec dostala sem? Co tu dělám? Mám být přece ve svém městě, ve své škole, kterou jsem tak nenáviděla.
Vzpomínky mě zasáhly jako pěkně ostrý nůž, hlavou mi projela nesnesitelná bolest a já uviděla odpovědi na své otázky.
Všude troubila auta, lidé stáli ve skupinkách a vzrušeně si povídali, někteří pozorovatelé volali záchranku, která už dávno byla na cestě k neštěstí. Na zemi ležela okouzlující dívka. I v poloze, do které se nesituovala sama, vypadala nádherně. Ani pramínek krve stékající po jejím čele nepůsobil rušivě. Jako by všechno bylo tak, jak má být. Tak to působilo asi i na postávající zvědavce. Sanitka na sebe nenechala dlouho čekat, za chvíli děvče leželo na nosítkách a dlouhé vlasy spadaly po stranách dolů. Lidé se pomalu rozcházeli, jen jedna dívka zůstávala pořád na místě nehody. Byla velmi nápadně podobná zraněné, ale nikdo si jí nevšímal. Nebo ji jen neviděli?

Bolest ustala a já se probrala z podivného snu, předtuchy nebo co to vlastně bylo. Až po hodné chvíli mi došlo, že jsem viděla minulost, že ta zraněná jsem byla já. Srdce mi začalo bušit mnohem rychleji, snad jako by se snažilo dát najevo, že nejsem mrtvá, že ještě tluče pravidelným rytmem. Vyděšeně jsem zvedla ruku ke svému čelu a ucítila lepkavou tekutinu. Na prsty jsem se ani nepodívala, už mi to všechno docházelo, zároveň jsem to nechápala. Otočila jsem se, protože sad stejně vypadal jako pouť bez cíle. Najednou se vzduch viditelně oteplil. Přede mnou stál muž v bílém a já nevěděla, co přesně se ode mě čeká. Neměla jsem v sobě však sílu ignorovat ho a jít dál.
„Tak jsi dospěla k pochopení. Jsem rád, že jsi procitla tak brzy. Určitě máš mnoho otázek, neodpovím ti však ani na jednu z nich. Přesto se ptej.“
„K čemu mi to bude, když mi na ně neodpovíte?“ ozval se můj vzdorovitý hlas, který konečně patřil té staré Sabině. Muž se pousmál, nevydal však ani hlásku.
„Dobře. Viděla jsem svoji smrt?“
Muž stále mlčel.
„Myslím, že ne. Pořád žiji, to bych nebyla tady. Nechápu však, k čemu mi tohle má být. Mám zde dojít k poznání? V nějakém nekonečném sadě? V domě, který po mém odchodu zmizel?“ můj hlas se rozléhal v tichu, které by určitě v normálním světě nebylo.
Muž na sobě opět nedal nic znát, zdálo se mi však, že jsem na dobré cestě k tomu, vrátit se domů.
„Chci domů.“
„Pokračuj v otázkách a možná se vrátíš.“
„Vy jste bůh?“
Nic, ticho.
„Dobře, tak jinak. Vy jste bůh,“ má intonace otázky se změnila v tiché konstatování.
„Dalo by se to tak říct, pokud na někoho takového věříš.“
„Myslím, že už to chápu. Hodně lidem jsem ublížila. Tohle je trest.“

Sad zmizel a já stála v dešti, na ulici, která mi byla tak důvěrně známá. Zvedla jsem ruce dlaněmi nahoru a snažila jsem se zachytit velké kapky, chtěla jsem cítit déšť jako vždycky, když pršelo. Jako by kolem mě byla bublina, nedopadla na mě ani kapička. Pochopila jsem, že ještě není konec mého trestu. Z kapsy jsem vytáhla klíče a šla jsem domů pro kolo.

Projížděla jsem ulicemi a všude stříkala voda, jen já zůstávala úplně suchá. Ulice byly tiché, ale byl to jiný druh ticha než ten, co vládl v sadě. Odložila jsem kolo a vstoupila jsem do nemocnice, ve které bylo tolik světla až mě to oslepilo. Věděla jsem přesně, kam mám jít.

Na posteli leželo mé tělo a já viděla, jak se hrudník pravidelně zvedá, stejně to však byl neuvěřitelně divný pocit a připadala jsem si mrtvá. Nevydržela jsem tam stát dlouho a pomalu jsem se vzdalovala od sebe samé.

Projížděla jsem ulice a uličky, navštěvovala lidi, kterým jsem ubližovala, psala omluvné dopisy. Nevěděla jsem, jestli si je někdo z nich přečte, protože možná byly stejně jako já pod rouškou něčeho, co jsem nechápala. Nešlo však o to, že nechápu tyto věci, ty nikdo chápat ani nemá, šlo o pochopení zcela jiného rázu, mnohem důležitějšího, k životu nezbytného...

Poslední mou návštěvou byl kostel. Koukala jsem se po místě, ve kterém jsem nikde nebyla a obdivovala krásu, mnohem větší než tu svoji. Zapálila jsem všechny svíčky a s pocitem osvobození jsem zabouchla těžké dřevěné dveře.

Píp. Píp. Píp.

„Mami“
„Všechno je v pořádku. Všechno už je v pořádku.“