Stín

Seděla schoulená v koutě. Nohy měla přitažené těsně k hrudníku, snažila se tím zašít tu díru, která tam rostla. Myšlenky, které jí proudily hlavou, bolely. Nechtěla myslet, jenže to byl jediný způsob, jak se přimět zůstat na tomto světě. Tiše se rozplakala. Každá slza, která jí utekla z oka, prohlubovala její žal. Myšlenky nyní proudily rychleji. I její dech zrychloval. Schoulila se do ještě těsnějšího sevření. Přestávala vnímat okolí. Toužila být sama, ale moc dobře věděla, že by spáchala sebevraždu. A tak dál plakala. Cítila beznaděj, která plynula z této ithace. Stav, který prožívala nedávno, se jí vrátil. Bála se s tím někam jít, i když moc dobře věděla, že musí. Chladná zem se stávala nepohodlnou. Z posledních sil se zvedla a doklopýtala k posteli. Smotaná do klubíčka usínala. Věděla, že tento stav se nesmí zaspat, ale dneska už na další boj neměla sílu ani odvahu.

. . .

„Ahoj Andreo.“ Pozdravila jí kamarádka z práce.
„Ahoj.“ Odpověděla jí a tiše si povzdechla.
„Měla jsi špatné sny?“ ptala se její kamarádka dál.
„Ne, prosím, co dnes máme na plánu?“ Zeptala se s naznačeným úsměvem.
„Musíme odpracovat ples, potom máme dva dny volno.“
To Andrea nechtěla slyšet. Práce jí nevadila, byla v ní vlastně i ráda. Bála se samoty. Nechtěla být sama se sebou. Začala stahovat sklo a omývat skleničky. Jedna sklenička zavadila o stůl a rozbila se. „Sakra!“ sykla. Doběhla pro košťátko a rychle smetla sklo na malou hromádku. Potom vzala lopatku a smetáčkem nametala sklo po sklu. Jedno sklíčko jí zaujalo. Zvedla ho a dlouze si jej prohlížela. Vypadalo jako malý kříž. Rozhlídla se kolem sebe a když viděla, že je v místnosti sama, strčila si sklíčko do kapsy. Otevírací hodina se kvapem blížila. Šáhla pro klíče a odemkla. Za dveřmi již stálo pár chlapů.
„Dobrý den, pivo?“ zaskřehotala.
„Ano. A rovnou tři!“ Odpověděl jeden z nich.

. . .

„Zítra ráno doběhnu uklidit ten zbytek.“ V rychlosti ještě řekla její kolegyně a pak utíkala na autobus. Andrea zamkla dveře a vydala se postraní uličkou k domovu. Zaposlouchána do vlastního nitra si nevšimla, že jí někdo sleduje. Poklidně pokračovala dál po své cestě. Nohy už trasu měly naučenou, tak nemusela vnímat cestu. Byla zamyšlená. Skleslá nálada se jí pomalu vracela. Zkřížila si ruce na hrudníku, aby ještě chvilku odolávala té díře. Na rohu stála partička hlučných chlapů. Nechtěla kolem nich procházet, a tak odbočila k sportovní hale. Cestu si tím prodloužila, ale nevadilo jí to. Potřebovala čerstvý vzduch. Poklidně procházela kolem prvního hřiště, když kolem ní proběhl stín. Uskočila stranou a začala plakat. Její srdce tlouklo do ticha. Dlouhou dobu se snažila uklidnit. Vrátil se aby jí zabil. Přiměla se k chůzi, ale po pár krocích stál před ní. Černý stín. Blížil se pomalu k ní. Srdce jí bušilo. Chtěla utéct, ale věděla, že jí to nepomůže. Zalitovala , že o tom stínu nikomu neřekla. On za ní chodí už od desíti let. A dnes přišel naposledy. Natáhl ruku a pokynul jí. Udělala krok k němu. Stála od něho už jen pouhý krok. Natáhla ruku a popošla. Smířená se svým osudem mu podávala ruku. Jenže on se začal smát a zmizel. Sesunula se na zem. Dlouho plakala a přísahala si, že zítra navštíví lékaře. Když se konečně dostala domů, začínalo už svítat. Odemkla dveře a padla do postele.
. . .

Vzbudil jí až pozdní paprsek slunce. Došla do koupelny a opláchla si obličej. Když na sebe pohlédla do zrcadla, málem se nepoznala. Odraz v zrcadle měl tmavě fialové kruhy pod očima, byl bledý a měl utrápené oči. Odvrátila od sebe pohled. Sedla si na gauč a pustila si její oblíbený film. Poté vzala do ruky mobilní telefon a vyťukala známé číslo.
„Dobrý den. Psychiatrická ordinace – Kraus. Přejete si?“ ozval se milý hlas v telefonu.
Nadechla se, ale zase vydechla. Nedokázala se zebe vyhnat ani jedno slovíčko. Oči se jí zalily slzami. Vztekle práskla s telefonem a v křeči se choulila na gauči. Věděla, že dnes měla poslední šanci. On si pro ní přijde. Jed, který jí tak dlouho zabíjel, je u cíle. Dneškem prohrála. Kolik lidí před ní také prohrálo. Kolik silných to pozabíjelo. Vyhrál vůbec někdo? Nevyhrál. Proč si ona tenkrát myslela, že to zvládne sama? …
Probudila se až pozdě večer. Naproti ní v křesle seděl on – stín. Tiše si broukal jí známou písničku. Slýchávala jí od něho často. Posadila se na gauči a pozorovala ho. Poprvé za tu dobu si všimla, že má hnědé oči. Přitáhla si nohy pevně k hrudi. Na chvilku necítila žádnou bolest. Pak ale dozněla jeho píseň a bolest se rozrostla do neuvěřitelné velikosti. Z očí jí vytryskly slzy. Chvilku na ní jen tak hleděl a pak k ní pomalu přistoupil. Pohladil jí po vlasech. „Tvá bolest je jako oheň – uhas ho.“ Jemně sjel svou rukou až do její kapsy a vytáhl z ní střep, který sebrala v práci. Vložil jí ho do dlaně a pevně dlaň sevřel. Střep se zařízl do kůže. Vykřikla. Políbil jí na rty a sedl si zpátky do křesla. Otevřela dlaň. Pramínky krve jí tekly po dlani dolů. Tam, kde pramínek protekl, bolest ustala. Pozvedla hlavu a zahleděla se mu do očí. Pomalu pokýval. Potom pevně chytla střep a začala si rozřezávat kůži. Každé říznutí bolelo, ale krev hasila ten žár. Už nebrečela. Ležela na gauči, celá od krve se značnou úlevou v očích. Zvednul se z křesla a přistoupil k ní. Při pohledu na ní se začal smát. Z posledních sil se zeptala: „Vyhrála jsem?“ Poklekl vedle ní. Vzal její hlavu do dlaní a tiše odpověděl: „Oheň můžeš zastavit, ale nikdy ne zcela uhasit!“ V té chvíli se jí bolest vrátila. Cítila každé své říznutí na těle. Zvedl se a odcházel. S úsměvem na rtech opouštěl byt. Když zavíral dveře, uslyšel její poslední vydechnutí…

. . .

Ráno jí našli ve svém bytě. Byla celá rozřezaná. V jejích očích byl vidět děs, ale i úleva.
Slunce stálo vysoko na obloze, když jí odvážel pohřební vůz. Ve stínu starého baráku stál on. Hleděl na rakev, ve které jí nesli. Usmíval se. Teprve až pohřební vůz zatočil za roh budovy, otočil se a pomalu odešel. Tiše si broukal tu písničku. Když ale spatřil malou dívenku, která šla poslušně vedle maminky, začal si zpívat novou píseň. Píseň, ve které hrála hlavní roli právě ona…