vzpomínáme

Všechno se jí zdálo beznadějné. Už tam kdesi vepředu neviděla cíl. Viděla jen dny dalšího bolestivého utrpení. Viděla jejich zklamání v očích. Viděla jejich nenávist k ní samé.

"Pěkně tady počkej na paničku." Přitáhla si ho naposled k sobě, ukazováčkem mu přejela po černém čumáčku. Zvedala se a on chtěl jít jako obvykle s ní. "Čekej", ozval se chodbou přísný rozkaz. Poslechl tak, jako vždycky. Jen za ní smutně koukal, než se zabouchly dveře. Přivolala si výtah a nastoupila do něj vstříc zítřkům.

Jak často tady sedávala. V létě, kdy se tu do betonových krychlích opíralo slunce a sálalo z nich. V zimě, když padaly vločky a ona si je promrzlou dlaní střírala z obličeje. Tady dokázala nečině sedět a pozorovat jedící auta, svět. Tady přemýšlela nad světem, rodinou, kamarády nad tím, že byla prostě jiná.

A jak tento příběh dopadl? Stačí si otevřít zítřejší noviny a nahlédnout do rubriky vzpomínáme.