Obrázek z chodníku..

Dívám se ven na téměř opuštěné dětské hřiště. Je jedním z nejstarších v našem městě. Patří mezi těch pár posledních, které ještě neprošly renovací. Má to být jeden z nejskvělejších skutků našeho starosty, aby ukázal jak mu záleží na dětech a na prostředí, ve kterém se budou pohybovat.. Jasně, všechno to je jen hodně špatně maskovaná reklama pro jeho znovuzvolení, ale já mu na to neskočím.. Vlastně.. Mně to může být jedno, stejně jsem na všechna hřiště – ať stará či nová – moc velká..
Nezúčastněně civím ven, aniž bych si pořádně uvědomovala co vlastně vidím. Moje myšlenky se totiž točí kolem rodičů, se kterými sem se zas pohádala.. Zas kvůli naprostý kravině. Asi to bude znít divně, ale sama už ani nevím kvůli čemu to začalo přesně, protože od původního důvodu hádky jsme se opět dostali někam úplně jinam.. A probrali jsme snad všechny moje chyby, nedostatky a věčný nicnedělání.. Už se těším, až odsaď konečně vypadnu. Hrozně moc se těším.. Ani se to nedá popsat..
Náhle mě však něco přece jen přinutí se vrátit zpět do reality. Můj pohled zabrousil kamsi trochu víc vlevo než jsem se dívala dosud. –Už jsem s tam dívala déle, ale až teď mi došlo, co to vlastně vidím..
Neměla jsem pravdu, tohle hřiště není úplně opuštěné. Tam, kousek dál od houpaček, sedí nějaká malá holčička. Tipla bych jí tak šest nebo sedm let. Vedle sebe má průhledný kyblíček plný barevných kříd a kreslí si na kamenný chodník. Hlavičku s dvěma roztomilými culíčky má většinu času sklopenou a zřejmě se na své dílko velice soustředí.. Napřed na tom nevidím nic zvláštního, ale když ji pozoruji o něco déle..
Na chodníku se pomalu rozrůstá typicky dětský obrázek. –Domeček, sluníčko, zahrádka s plůtkem a stromkem.. Jenže.. Musím se trochu natočit, abych viděla lépe. Skutečně, na té kresbičce je něco zvláštního..
Domeček má trochu podivný, zkreslený tvar a je celý fialový. Nejsou na něm žádné detaily, snad jen jakýsi černý obdélníček, který je trochu více vlevo než střecha samotná, a má zřejmě představovat komín. Slunce září světle zelenými paprsky na jasně žlutém nebi s pár oranžovými mráčky. Plot je celý pokřivený a pár jeho posledních planěk zasahuje až do toho podivného pampeliškového nebe. Stromeček hned vedle domku je málem ohnivě červený a právě teď ho děvčátko snaživě roztírá – snad aby vypadal věrohodněji. Nebo třeba chce, aby to vypadalo, že se do jeho větví opírá vítr..
Snažím se na tu dívenku zadívat pozorněji. Rozeznat stejné detaily z její tváře jako ty, které jsem rozpoznala na jejím obrázku. Po chvíli si opravdu všímám pár drobností. Drobností, které mi však pomohly konečně pochopit..
Její oči stále stejně strnule a prázdně zírají na jedno místo. Občas se sice zorničky pohnou v tušeném směru, ale ten nikdy není zcela přesný.. Křídy si bere nejspíše úplně namátkou a ani jednu z těch již použitých nezandala zpět do kyblíčku.. Přes to všechno se stále stejně mile, krásně a nevinně usmívá. Možná je v tom něco víc; jakési smíření se svým osudem, ale to se mi určitě jen zdá. Její oči šťastně září, - úplně jako dvě hvězdy. Hvězdy, které ona sama zřejmě nikdy nespatřila..
Konečně si naplno uvědomuji, že tahle malá dívenka je nevidomá. Ovšem.. Někdy přece ale vidět musela, jak jinak by znala všechny tyhle věci? Ví jak vypadají a snaží se popaměti nakreslit.. Ale již jim nemůže vtisknout ten chladný nádech skutečna a reality. Pamatuje si barvy a myslím si, že se jich nechce vzdát, ale nemůže do svého obrázku doplnit ty správné. Nemůže své dílko zkontrolovat, podívat se na něj a opravit nedostatky a chyby.. Nemůže, ale přesto se snaží..
Náhle se mně cosi vztyčilo, snad vlna obdivu. To dítě se nevzdává. Možná se s tím již smířilo, a možná si to ještě ani vůbec neuvědomuje. Nevím.. Nevím a zřejmě ani nikdy vědět nebudu. Ale přesto ji obdivuji..
A pak se najednou z lavičky kousek od ní zvedá jakýsi muž ve středních letech a pomalu se k ní blíží. Dosud jsem si ho nevšimla, protože jsem byla plně zaujata sledováním toho dítěte. Nejprve nevím, co si o tom mám myslet, ale holčička již zaslechla kroky a také je určitě poznala, protože vzápětí se jí pusinka roztáhla do širokého úsměvu. Muž se k ní sklonil a ona ho objala. Pak ze země sebral ty její barevné křídy a zadíval se na dílko své dcery. V očích se mu mihl smutný záblesk, ale vzápětí se usmál a cosi k ní prohodil. Ta se rozesmála a ještě pevněji ho objala.. Chvíli tam pak ještě stáli a potom společně odešli..
Pozorovala jsem celou tu scénu téměř bez dechu. Nikdy jsem nic podobného neviděla a zřejmě už ani neuvidím. Ten muž dobře věděl o postižení své dcery a přesto se o ni dál stará. Musí ji skutečně milovat..
Pomalými kroky docházím až ke svému psacímu stolu a přemýšlím o tom, co jsem právě viděla.. Kdesi v hloubi duše vím, že pro mě by rodiče udělali to samé.. A já se s nimi stále hádám.. Kvůli úplným pitomostem.. Náhle jsem rozhodnutá..
Znovu se od toho stolu zvedám a otvírám dveře svého pokoje, kam jsem se znovu zavřela a tak nesmyslně trucovala.. Stejně měli pravdu. Vždycky mají pravdu.. No, fajn.. Převážně ale skutečně ano.. Chtějí pro mě jen to nejlepší, i když to tak někdy skutečně nevypadá. Chtějí mě připravit na vlastní život..
Zvláštní.. –Nikdy bych neřekla, že něco takového budu tvrdit.. Zrovna já..
„Mami?..“
„No?“
„Já…“…