Miluji tě strašně moc....

Zrovna nedávno jsem se dívala na televizní noviny a právě tam řekli větu, která mě zvedla z gauče. ,,Zvířata jsou pořád brána jako věc."
Věc? Copak skříň k vám přijde, když brečíte nad svým zpackaným životem? Copak vás polička dokáže rozesmát a zároveň idohnat k slzám? Přitisknete se k psacímu stolu, když je vám smutno? Já tedy NE!
jednou nám brácha domů přivedl morče. Když jste se na to morče podívali, bylo vám hned jasné, že dlouho nevydrží, ale nikdo z nás neměl sílu mu jeho bolest ukončit. Prostě to nešlo. A tak když umíralo jsem ho držela v náruči a tiše mu šeptala do ucha, že to bude dobrý. Avšak vůbec to nebylo dobrý!
A když jsem se mu podívala do očí...to morče mělo v očích slzy...pak sebou škublo a ...konec..zemřelo mi v náruči. Přitiskla jsem ho k sobě a rozplakala se.
A teď když tohle píšu mám znovu na tvářích slzy. Když vám odejde 16let stará televize řeknete:,Doprdele!´´ a koupíte si novou možná i lepší, ale když vám odejde zvířecí člen vaší rodiny, který s vámi byl od narození neřeknete jen,,Doprdele!´´ Vzpomínáte a ty vzpomínky bolí.
Věděla jsem, že to jednoho dne musí přijít, ale zároveň jsem se modlila, aby ten den nikdy nenastal.
V ten den kdy její život měl skončit( snad to věděla i ona) přišla se rozloučit. Něvěděla jsem co chce a vyhnala ji pryč a ačkoli mi byla u srdce tisíckrát blíže než to morče na její poslední cestě jsem se s ní nerozloučila a to mě šíleně mrzí.
Nebyla žádnou věcí! Byla součástí naší rodiny. Byla jejím členem.. Členem, který mi nejvíc rozuměl a kterého jsem nejvíce milovala pro jeho odvahu, sílu i povahu.
I když jsem ti to nestihla říct mám tě ráda a nikdy, nikdy na tebe nezapomenu!