Věčná vzpomínka

Tento příběh se odehrál v časech, kdy měsíc Prosinec dosáhl poloviny svého trvání. Tenkrát u nás býval v zimě ještě sníh. Ne jako dnes. Hodně věcí se od té doby změnilo...

Šeřilo se, značit to mohlo pouze jediné: padá noc. V těchto dnech se stmívá brzy. Vytáhlý chlapec postával u rozpadající se budovy (kdo ví, zda tenhle objekt dodnes stojí) nehybně, jen slabý větřík si pohrával s cípy jeho dlouhého kabátu. Bylo zřejmé, že na někoho čeká. Zimní měsíc se projevoval v plné kráse, jen aby už napadl sníh. Všude visely ozdoby, blížilo se období Vánoc. Když všude viděl ta světla a oslňující nádheru, jen se pohrdlivě ušklíbl.

Jeho pozornost upoutala až postava v černém plášti, která vykročila zpoza rohu. Mladík se přestal opírat o starou zeď a vyrazil směrem k ní. Na oprýskaném chodníku byl zřetelně slyšet dusot těžkých okovaných bot, které měli oba na nohou. Poznal ji. Dívka asi o půl hlavy menší než on, s havraními vlasy pod ramena a hlubokýma šedýma očima. Objal ji na pozdrav a následně ji i políbil. Kdyby jen v tu chvíli věděl, že je to poslední okamžik, kdy u ní může stát tak blízko! Uchopil její ruku, a vydali se na cestu. Měli v plánu něco zařídit, možná zajít na skleničku, to už dnes ví pouze jedna osoba. Mezitím vším se pomalu a tiše snesla tma, zahalujíc okolí do temného závoje.

Za družného hovoru pokračovali noční ulicí. Mrazivý vítr jim cuchal vlasy a vířil jejich kabáty. Směřovali do centra města. Jak se více blížili k městskému středu, osvícení, ozdob a pouličních lamp přibývalo. Procházeli rušnou hlavní třídou, míjeli je lidi, kteří spěchali z předvánočních nákupů, byli nevrlí, vráželi do sebe navzájem, strkali se, jako by přišel konec světa. Prostě předsváteční nákupní horečka. Ti dva na to jen nechápavě koukali. Nemohli uvěřit tomu, co vidí. Odehrává se to každý rok, a neustále je to stejné. Je hrozné vidět jak jsou ti lidé prostoduší, pomyslel si chlapec. Nechápal smysl jejich počínání. Nebyl zlý. Zkrátka měl svoje zásady, svoje žebříčky hodnot, svoje myšlenky. Svůj smysl života. A ten smysl viděl v dívce, která kráčela vedle něj. Bezmezně jí miloval a nic jiného ho nezajímalo.

Kráčeli ulicí, až došli k přechodu. I přes špatnou viditelnost zde jezdilo spoustu aut. Mladík natáhl ruku, aby jí zadržel. „Nechoď tam, raději počkej, až bude volno.“ „To stihnu...“ výsměsně se uchichtla. Rychle vykročila do ulice, a sled událostí, který se v dalších chvílích odehrál, z chlapcova vědomí nikdy nezmizel.

Ze zatáčky se vyřítilo obrovskou rychlostí auto, a kvůli šeru a mlze bylo i špatně vidět. Dívka došla do poloviny přechodu, obrátila se na mladíka, stojícího stále na chodníku a se širokým úsměvem na něj mávla, ať pospíchá. Jeho oči byly ale upřeny na řítící se auto, kterého si dívka nevšimla. Viděl, jak se nezadržitelně blíží, a v jeho očích se náhle objevil strach. Myslím, že podobný stín na duši a únava v očích mu zůstaly dodnes. Automobil se stále nezadržitelně blížil. Jak bylo vidět, řidič ji na přechodu také nezpozoroval. Zbývaly poslední metry. Chlapec už začal křičet, ale dívka ho neslyšela. Najednou se otočila bezděky doprava a v její tváři se zračila hrůza. Chtěla utéct, ale bylo již pozdě. Ozvala se ohlušující rána a prudké brždění auta. Potom už mladík viděl pouze letící tělo. Vidí ty události dodnes zpomaleně. Let bezvládného těla bezmála 5 metrů, náraz hlavou o pouliční lampu, tvrdý dopad na zem. Okamžitě k ní běžel, klekl na kolena a zvedl její hlavu. Když uzřel obrovský proud krve z hlavy věděl, že je konec, ale nehodlal si to přiznat. Rozplakal se. Třásl s jejím tělem, i když věděl, že už ho neslyší. Kolem se sbíhalo stále více a více lidí, ale on je nevnímal. Nemohl uvěřit, že jeho smysl života byl zničen v několika vteřinách. Náhle pocítil chlad na krku. Nevěděl jak, ani proč, ale zčistajasna se to stalo – začalo sněžit. Nikdo to nechápal. Mladík věděl, že se dostala do nebe. Její duše byla neposkvrněná.

Tato vzpomínka v něm žije dál. Od té doby ztratil veškerý smysl bytí, jeho tvář nikdy nezkrášlil upřímný úsměv, jeho srdce vícekrát nezatančilo radostí. Jeho duše se stala zatrpklou, ztratil důvod se smát. Mít z něčeho radost. Protože ztratil to, co bylo zdrojem jeho radosti i jeho úsměvu. Jeho nejneoblíbenější roční dobou se staly Vánoce. Nenáviděl je víc než kdy předtím...