Závan dechu

Třepotající se vánek obkroužil mé tělo a já si uvědomila, že stojím na vrcholku skály vně lesa. Výstup nebyl nijak těžký, vlastně jsem se ani nepřipravovala, jen jsem vyrazila na procházku při vycházejícím slunci a najednou jsem tady. Vidím na obzor protějšího kopce, kterému k úplnému probuzení schází jen kousíček. A stejná chvilka stačila k vypaření mého dlouhého snu. Uvědomuji si již plně, co se stalo, ale nevím proč?? Proč nevím, co si myslím!? Proč nemůžu vyjádřit svůj názor, bez tvého křiku!? Proč nemůžu jít na čistý vzduch,bez tvých ran!? Proč mě miluješ tolik, že se beze mě ani nenadýchneš!? Nechci být otrok tvých citů. Přeji si žít, bez okovů tvé lásky. Stát na vrcholu a vědět, že už mi neublížíš. Už nesmíš, nastal by konec. Jenže, ouvej, to bolí. Srdce se mi sevřelo a hlavou probleskla myšlenka na minulou noc. V tak cizí tmě jsem ještě nespala. Očekávala jsem tvůj příchod. Znám tvé kroky, tvůj dech, tep, vůni i strach. Poznám, když jdeš domů. To, jak tvrdě otevřeš dveře, vyzuješ si boty, vkročíš do koupelny. Pak slyším sprchu, i to jak se svůdně mydlíš, aby jsi smyl prach z dlouhého dne. A potom, bez dechu, čekám až vklouzneš do naší postele, přivineš se ke mně a pomalu usínáš. Jenže to se minulou noc nestalo, žádné kroky, vůně, mýdlo, postel, nic… Prázdno a ticho. Zdál se mi krásný sen o palouku plném rozmanitých květin a jehličnatém lese. Jenže uprostřed snové vycházky nastal zmatek. Křik plný afektu se ozval před domem. Někdo řval cosi o podvádění, pak jsem zaslechla hlas mého muže. Klidný a konejšivý, jak to uměl, když věděl, že má problém. Vstala jsem z postele, oblékla si župan a přistoupila k oknu, tak aby mě nebylo vidět zvenčí, ale abych zároveň měla výhled a získala přehled o tom co se děje. A v tu nezapomenutelnou chvíli se ozvaly první sprostá slova, rány, kopání a rvačka. Zpanikařila jsem, netušila co mám dělat. V tuto noční hodinu volat policii nemělo smysl, byli jsme v poslední z posledních vesnic v celém širém okolí. Jít bránit svoji osudovou lásku vlastním těle, také ne, nebyla bych moc platná. Jediné co mě napadlo, bylo, zavolat sousedovi, který by mohl pomoci. Jenže než jsem stihla aktivizovat svoji poloospalou mysl, zazněl výstřel, zachroptění a těžký dopad těla o zem. V tu chvíli mnou projela vlna lítosti i uvolnění. Nevěřitelně lehký pocit. Odhrnula jsem záclonu i závěs a uviděla to, co jsem si ve skrytu duše přála již několik let. Být odproštěna od tyrana, který ničil vše na co přišel, pokud zrovna neměl náladu, od nábytku přes křehké city až po mé tělo. Žárlivost zžírala jeho mysl, kousek po kousku se ode mě oddaloval. Až teď, zhruba o půl druhé v noci, jsem volná. Někdo zabil mého muže, teď leží na zemi s prostřelenou hlavou v kaluži krve. A já neudělám nic. Jdu spát a až se zítra probudím do nádherného slunečného rána, půjdu se projít někam do lesa, zrekapitulovat moji poslední noc a okusit první volný den.