Láska andělů: Úvod-Calab

Má svěřenkyně se jmenovala Nataly. Toho dne šla černočernou nocí. V tuhle noční hodinu chodila domů jednou týdně už pět let. Líně jsem poletoval nad ní a těšil se, až přijde domů, uloží se do postele a usne. Chtěl jsem jí poslat dlouhý sladký sen a jít si zahrát s karty s Césiem, strážcem jejího bratra. Ještě nikdy se mi to nestalo. V hlavě mi zvonilo, jako by Quasimodo rozezněl zvony v chrámu Matky boží. Žádné cinkání, které jsem slýchával, když jsem měl Nataly připomenout hrozící písemku z matematiky nebo ji upozornit, aby si vzala deštník. Něco horšího.
Seběhlo se to příliš rychle. Věděl jsem jen, ža až Nataly opustí bezpečí opuštěné aleje a přejde silnici, přejede ji staré auto řízené mužem, kterého jeho anděl dávno opustil. Nedokážu ji ochránit! Jedině, že bych se rozběhl a dostal ji ze silnice dříve než... Ozářila ji světla blížícího se vozu. Zkoprněla. Dívala se vstříc smrti. Ne, nemohu ji nechat zemřít! Zhmotnil jsem se a navzdory zákonu o setkávání s lidmi se s ní svalil do příkopu.
Seděli jsme tam a dívali se za sebevražedným řidičem, který nám rychle mizel z očí. Rychle, ale pro nás dva tak pomalu. Oddechl jsem si. Zvony v mé hlavě však nepřestaly bít. Vždyť jsem porušil nejsvětější zákon utajení! Nataly se na mě poprvé dívala a já čekal, co řekne.
„Co se stalo?“ zeptala se. Její hlas zněl jinak. Poznal jsem, co to znamená, když se vás člověk na něco zeptá. Otázky andělů se promění v cinkot zvonků, ale otázky lidí vyžadují odpověi. A já bych jí mohl lhát, abych se zachránil, ale jí jsem lhát nechtěl. Byl jsem s ní přeci od narození.
„Když tě opustí anděl, tvá mysl zůstane nechráněná a to vede většinou ke smrti.“
„A ty jsi anděl,“ konstatovala Nataly.
„Ale já tě nikdy neopustím,“ ujišťoval jsem ji.
„Ty mi tvrdíš, že jsi můj anděl?“
„Věříš mi, že jsem anděl?“ Byl jsem nadšený, mluvila se mnou stejně nesouvisle jako s ostatními. Tolikrát jsem přemýšlel, jestli by mě poznala, kdybychom se setkali!
„Máš křídla,“ pokrčila rameny. Vždy měla talent zkazit všechny kouzelné chvíle nějakou samozřejmou poznámkou.
„Jistě, křídla,“ zamumlal jsem smutně. „Tak o ty také přijdu.“
„Proč bys měl?“
„Zjevil jsem se ti, abych tě zachránil a teď přijdu o křídla, takže jsem ti vlastně vůbec nepomohl.“
Nat vyvalila oči. „Dejme tomu, že ti věřím...“
„Musíš mi věřit“ skočil jsem jí do řeči.
Mlčela. Vždy, když nevěděla, co říct, neříkala nic a vyčkávala.
„Nesnášíš sprchování. Radši se koupeš. Napustíš si co nejteplejší vodu a ležíš tam, dokud se ti neudělá špatně. A někdy si povídáš s tím klukem, co jsi ho měla ráda. To nechápu. Jeho anděl byl neuvěřitelně naivní!“
„Počkej, počkej, když spustíš, nedáš se zastavit!“ vyčetla mi.
„To ty taky,“ neodpustil jsem si a vstal jsem. Co mám dělat? A co se stane, až mi vezmou křídla? Dopadne Nataly stejně jako řidič, před kterým jsem ji 'zachránil', nebo jí bude přidělen někdo jiný?
„Ty asi opravdu budeš můj anděl. V tom případě se ale okamžitě vrať na své místo!“
„Vrátit se? To nejde. Já... nevím jak. Nemůžu se jen tak vrátit, když jsem s tebou mluvil. Nechci tě už jen poslouchat a ptát se bez jediné šance na odpověď.“
„Necháš mě zemřít? Jestli to dobře chápu, tak bez tebe zešílím,“ křičela zoufale.
„Ne, Nataly!“
„Pak se vrať, kam patříš. Nikdo to přeci nemusí vědět. Já to nikomu neřeknu a ty taky nemusíš.“
„Budu trpět.“
„Ty to dokážeš. Kvůli mně. Poznala jsem svého anděla a musím ho donuti, aby se vrátil na oblohu. Pro mě to také není lehké.“
„Kvůli Nataly...“ Zavřel jsem oči. Už vím, proč andělé přicházejí o křídla. Chtějí se stát lidmi. Dobrovolně spadnou na zem a hledají odpovědi.
„Tak vidíš,“ řekla mi, ale už mě nemohla vidět, i když jsem stál na tom samém místě.
Rozplakala se a já plakal s ní.