V autobuse

Autobus s číslem 2323 s kovovým zaskřípěním zastavil na nádraží. Bylo jedenáct dopoledne, horký letní den. Muž, který doposud unaveně seděl na sešlé lavičce se zdvihl a namířil si to k autobusu. V ruce držel tašku s kostkovaným vzorem. Podal řidiči tři drobné mince. Ten dvakrát klepnul do malého přístroje nalevo od volantu. Ze škvíry na horní části mechanismu vyjela jízdenka. Muž s taškou si ji vzal a šel si sednout. Těžce dopadl na vypolstrované sedadlo. Tašku si položil pod nohy. Byl jediný, kdo přistoupil. Dveře od autobusu začaly hučet a trhavým pohybem se zavřely. Pomalu ale jistě se celý kolos rozjížděl. Autobus zastavil na křižovatce. Z výšky asi pěti metrů na něj mrkala jasně červená čočka semaforu. Filip( tak se muž s taškou jmenoval) matně zaregistroval bilboard s rozesmátým obtloustlým mužem v kuchařské čepici na hlavě a s nablýskaným sekáčkem v ruce. „Jen díky nožům značky BOREAL jsem tak dobrým kuchařem!“ hlásal křiklavý titulek. Filip zavrtěl hlavou a vmáčkl se hlouběji do sedačky. Na semaforu naskočila oranžová..... a vzápětí zelená. Autobus se opět rozjel. Filipovi bylo čtyřicet let. Teprve před pár dny dostal práci. Předtím byl delší dobu nezaměstnaný a jeho oblečení podle toho také vypadalo. Měl na sobě odřenou tmavě zelenou vestu, která mu byla přinejmenším těsná. Potrhané manšestrové kalhoty nebudily o moc lepší dojem. Celé to završovaly sandále neurčité barvy. Nelibý zápach Filipových zpocených nohou se linul po celém autobuse.. Filip na tom ve skutečnosti byl lépe, než vypadal.Předtím, než dostal to nové místo, chodíval občas uklízet do malé restaurace dole ve městě. Znal se z majitelem a ten mu platil víc, než by si zasloužil. Jak už ale Filip stačil zjistit, občas nebylo na škodu vypadat takhle zuboženě. Díky svému zjevu si alespoň občas něco vyžebral.. Zívnul a rozhlédl se po autobuse. Kromě něj tam seděla drobná žena se dvěmi malými kluky. Oba chlapci seděli na sedadle, v ruce pevně svírali jízdenku a tvářili se důležitě. Ve přední části autobusu byla už jen krásná, asi sedmnáctiletá dívka, která se hlavou opírala o okno. V uších měla sluchátka. Autobus se blížil k zastávce na nábřeží. Tam vždy přistupovalo nejvíc lidí. Filip se trochu zaklonil, aby na zastávku měl dobrý výhled. Jeho předpoklad se naplnil. Čekalo tam nejméně patnáct lidí. Filip napočítal deset starých. Rozhlédl se po autobuse. Naštěstí zde bylo dost volných míst. Filip nesnášel ty němé vyčítavé pohledy, které na něj starci upírali, když je nepustil sednout. Nepatrně se předklonil , když starý autobus zastavil. Jak očekával, nevystoupil nikdo. Do autobusu se nahrnul dav. Jako první se usadil obtloustlý snědý mladík v tričku s nápisem BAF... KDO SE NELEKL NEUMÍ ČÍST! Filip takovéhle rádoby vtipné nápisy nesnášel. Byl rád, když si tlouštík sedl až za něj. Alespoň se na něj nemusí dívat. Další nastoupila asi čtyřicetiletá, docela hezká blondýnka s obrovským výstřihem a enormně dlouhými nehty. Posadila se dvě řady před Filipem a vytáhla z kabelky knížku. Filip z ní jen s vypětím všech sil odtrhnul oči: dál sledoval, kdo nastupuje. Přistoupili dva postarší pánové, kteří se o něčem zaujatě bavili. Sedli se až dozadu, hned k výstupním dveřím. A další: malý kluk( mohlo mu být tak dvanáct) s velkou sportovní taškou, ze které čouhala čepel hokejky. Posadil se na sedadlo vyhrazené invalidům. Tašku si položil na sedačku vedle sebe. „Jasně, ať si ostatní nesednou,“ prohodil Filip. Kluk ho chvíli sledoval, pak se usmál, pokrčil rameny a otočil se k němu zády. Filip uvažoval, že by mu tu tašku vzal a vyhodil ji ven. Naklonil si přes uličku... a náhle do něj někdo drknul. Málem spadnul: „Dávejte kurva bacha!“ vyjekl. Vzhlédl. Díval se na něj vysoký starý pán bez zubů a s neuvěřitelně silnými brýlemi. „Promiňte,“ uchechtl se dědula a pomalu se vydal do zadní části autobusu. V té chvíli se od dveří ozvalo hlasité štěbetání a smích. Filip vzhlédl. U dveří ve frontě stály vesměs staré ženštiny a nahlas brebentily. Filip si pomyslel, že tyhle ženské se skoro určitě idí poprvé v životě. Takovéhle ženy se potřebují vypovídat a je jim jedno, kdo je polouchá. Filip se kysele zašklebil: Vaše pravidelná dávka důchodců. Dveře autobusu se pomlu trhavě zavřely. Hlouček důchodců se postupně usadil. Vedle Filipa si sedla vrásčitá stařena. Filip tipoval kolik jí tak může být. Nejmíň sto padesát, pomyslel si. Když se rozhlédl po autobuse, dobrá nálada ho opustila. Téměř všechna sedadla už byla obsazena, na příští zastávce si nejspíš bude muset stoupnout. Stará paní vedle něj se začala hrabat v kabelce. Zřejmě příliš dobře neviděla, protože měla přimhouřené oči a kabelku si držela asi tři centimetry před nosem. Nakonec to vzdala a sáhla do kapsy svého béžového kožichu. Vyndala z něj brýle a nasadila si je. Znovu otevřela kabelku. Sáhl do ní a vytáhla balíček papírových kapesníků. „Mladý muži, podržel byste mi to?“ otázala se třaslavě Filipa. „Ne,“ odvětil pevně dotázaný a usmál se na stařenku. Ta se na něj také zazubila. Filip se od ní odvrátil. Náhle pocítil, jak mu někdo šátrá ve slabinách. Bleskově se otočil. Stařenka mu na klín bez jeho svolení položila balíček kapesníků. Teď v něm šmátrala, protože se jí u nosu utvořila nazelenalá nudle. Filip to celé nevěřícně sledoval. Stařenka se hlučně vysmrkala. Kapesník strčila do kabelky a přívětivě se na Filipa usmála. Za další tři minuty už měl Filip na klíně kompletní obsah její kabelky. Stařenka k němu byla skloněná a přehrabávala se v té hromadě. Konečně našla, co hledala. Obrovský mobil s anténou vypadal jako policejní vysílačka z padesátých let. Jediným plynulým pohybem ruky shrnula stařena tu haldu věcí zpět do kabelky. Filipovi zůstala na klíně, jakási vizitka, ale toho si zřejmě nevšiml. Filip ten kousek papíru zahodil na zem s výrazem krajního opovržení.Jeho spolusedící se předklonila a začala na mobilu pomalu vyťukávat sms zprávu. Než ji odeslala, dojeli na další zastávku. A Filip si rovnou bez jakýchkoliv okolků stoupnul. Do autobusu se vzápětí nahrnul nejspíš největší dav důchodců, jaký kdy Filip viděl. Postavil se blízko ke dveřím. Tašku nechal pod sedadlem. Na jeho místo se brzy usadil nějaký dědula.Pak nastoupila maminka s kočárkem. „Prosím vás, pomohl byste mi s ním dovnitř?“ otázala se muže, který stál nejblíž. „Ne,“ odvětil Filip pevně. Jeho bývala spolusedící se na něj usmála. Nakonec ženě musel pomoci řidič. Po asi pěti minutách se dveře autobusu zavřely. Uvnitř byli namačkaní jako sardinky. Autobus se pomalu rozjel. V tom se objevila žena s taškou a s berlemi. Protože nemohla mávat, kroutila zuřivě hlavou, aby si jí řidič všimnul. Ten nakonec trošku neochotně zastavil. Žena začala neobratně šplhat po vysokých schodech. Berle ji očividně překážely. Řidič, zjevně vysílený pomáháním s kočárkem na ní jen ledově hleděl. Filip se nervózně podíal na hodinky. Měli zpoždění. Žena s berlemi se předklonila dopředu. Byla už na posledním schodu, když jí z tašky vypadla malá skleněná lahvička plná jakési čiré tekutiny. Roztříštila se. „Vypadněte,“ rozkázal řidič ženě. Ta se sehnula, jako by trosky lahvičky chtěla uklidit. Pak jen mávla rukou a vybelhala se ven. Rozjeli se. Řidič během jízdy stále častěji pokukoval na mokrou podlahu u schodů. „Co to je?“ zeptal se sám sebe. Nejméně pět žen mu přispěchalo s odpovědí: „Čpavek!“ „Čpavek?“ ujišťoval se řidič. „Čpavek!“ Řidič moudře pokyvoval hlavou. „Aha... čpavek.“ Filip byl čím dál nervóznější. Autobus měl veliké zpoždění. Možná to nestihne. „Mohl byste trochu chvátnout?!“ houknul na řidiče. Ten nereagoval. Během následujících pěti minut Filip stále častěji pokukoval na hodink.y Konečně dojeli na správnou zastávku. Filip vyrazil ven ze dveří. Ještě jednou se ohlédl( Jeho bývalá spolusedící nakrčila nos. „Cítím čpavek,“ řekla. ) a viděl, že do autobusu přistoupilo dalších šest lidí. Dva důchodci vystoupili. Kráska se sluchátky v uších zamyšleně sledovala, jak Filip odkvačil pryč. Byl už z dohledu, když autobus 2323 explodoval