Výlet?

Stojí před vytrínou plnou starých bot. Zadívá se na tu velkou hromadu a zadívá se na jednu, která svojí velikostí připomíná dětskou botičku. Přestává vnímat hlas anglicky mluvící průvodkyně.

Stojí na nástupišti vlaku a rozhlíží se kolem sebe. Všichni se tváří velice utrápeně. Proč? Neví. Maminka přece říkala, že jedou na dlouhý výlet. Tak proč se všichni ti lidé tváří tak smutně? Copak oni se netěší? Pohledem zavadila o velký kufr, do kterého maminka s tatínkem zabalili všechny jejich věci. V ruce svírá krásnou panenku, kterou dostala letos od Ježíška. Je konec února a do děvčátka se dala zima. Ale pořád čekají, až přijede jejich vlak. Po nekonečných minutách se konečně všichni dočkají a dva muži jim pokynou, aby nastoupili do vlaku. Děvčátko se otočí na maminku. Tohle je ale jiný vlak, než jakým jeli na výlet minulý rok. Tenhle nemá sedačky a vagóny jsou dřevěné. Asi se jim ten jiný vlak rozbil, pomyslí si, nastoupí do vagónu a sedne si vedle rodičů na zem. Ještě dlouhou dobu čekají, než nastoupí ostatní. Pak se vlak konečně rozjede. Ve vagónu je tma a vlhko. Jedou dlouho, děvčátko už ani nevnímá čas. Na chvíli se schoulí na maminčin klín a usne. S trhnutím se probudí. Vylekaně se podívá na tatínka. Ten se usměje a řekne, že už zřejmě dorazili na místo. Jeho úsměv holčičku uklidní. Pomalu slyší, jak se otvírají vedlejší vagóny. Někdo venku křičí. Ale to už se s velkým vrzáním otvírá i jejich vůz. Nějaký muž v uniformě křičí slova, kterým děvčátko nerozumí. Ale všichni lidé, co s nimi jeli se zvedají, tak se zvedne taky a všichni musí vystoupit. První co jí udeří do očí je veliké světlo. Zakryje si oči a snaží se rozkoukat. Pořád někdo křičí. Nerozumí tomu, co ti muži říkají, ale tón jejich hlasu jí nahání hrůzu. Podívá se na maminku a ta se na ní usměje. Trošku ji to uklidní. Ale to už se celý dav dává do pohybu směrem k velké rampě. Hned na začátku stojí další muži, také v uniformách. Když k nim dav dojde, začnou něco říkat. Nikdy neví, co se děje. Někteří lidé odcházejí vpravo, někteří jsou posláni doleva. Co to znamená? "Maminko, my půjdeme všichni spolu, že jo?"ptá se děvčátko a oči jako by prosili o kladnou odpověď. "Snad ano, broučku." Mezitím se hlasy německy mluvících mužů pořád přibližují. Už jsou na řadě. Muž, který nemá uniformu se na ně podívá a něco řekne druhému. Ten zařve pár slov a hned na to odchází tatínek do leva a maminka s děvčátkem doprava. Maminka má v očích slzy. To děvčátko zmate. Proč maminka pláče? Proč tatínka poslali na druhou stranu? CO s ním udělají? A co teď udělají s námi? Kam nás povedou? Běžela jí v hlavě spousta otázek, na které naznala odpovědi. Vedli je k velkým, tmavým domům. Dostali s maminkou jednu deku a vedli je do další sekce, kde byly pouze přízemní domy. Zavedli je dovnitř a znovu čekali. Dovnitř chodili po jednom. Ale nikdo nevycházel. Přišla řada na děvčátko. Přišla do veliké místnosti a uviděla muže v bílém plášti. Byli tam i další můži a jedna žena. Ta ji posadila a oholila jí vlásky. Ven ji vyvedli druhými dveřmi, za nimiž čekali ostatní. Čekali, než vylezou všichni. Přivedli i maminku. Skoro ji nepoznala. Z jejích dlouhých černých vlasů nezbylo nic. Odvedli je zpátky k velkým a tmavým budovám a zavedli je do druhého patra. Nastrkali je dovnitř, zabouchli dveře a nic se nedělo. Rozdělili si mezi sebou postele a v duchu děkovali, že se nic neděje. Nevěděli vůbec, kolik je hodin, jestli už je večer, nebo jestli je venku ještě světlo, protože místnost měla jen malá okýnka, která byla vysoko. Otevřeli se dveře a dovnitř vešly dvě ženy v uniformách. Něco německy řekly a všichni se začali zvedat z malých, nízkých, patrových postelí. Opět je vedli kolem přízemních budov, ale tentokrát šli dál. Vzduch byl cítil kouřem. Zavedli je do velké budovy. Na dveřích bylo napsáno slovo v cizím jazyce. Na lavicích před dveřni byli ručníky. Museli se svléknout a čekat, až je pustí dovnitř. Když jim konečně otevřeli dveře, uviděli místnost, kde byli po celém stropě sprchy. Pochopili, že se mají vysprchovat. Těšili se, po té cestě to potřebovali. Pomalu jeden po druhým vešli dvnitř. Dveře se zavřeli. Děvčátko s maminkou čekali, až se pustí voda. Ale neteklo nic, jen vzduchem se začal šířit podivný zápach...
Po pár týdnech mělo malé německé děvčátko narozeniny. Těšila se jako malá. Tatínek, který pracoval mimo domov jí slíbil, že za ní přijede a přiveze jí dáreček. Přijel To bylo radosti. Dostala krásnou panenku. Panenku, která možná ještě před týdnem patřila úplně jiné holčičce.

"Here can you see the wigs, which germans preparing from jewish hair..." Podívám se směrem, kam ukazuje průvodkyně a opravdu, je tam spousta paruk, které jsou vyrobeny z vasů židovských žen...