Útěk z reality

Slunce zapadá nad černým lesem.
Sedí na schodišti a kolem se line jen šum nočních ptáků...
Potichu a okouzleně pozoruje krajinu, která jí do sebe takřka vtahuje. Láká jí pryč, daleko od reality, ode všech falešných lídí, jenž jí den co den obklopují.
Cítí, jak jí jejich blízkost svazuje a s každou vteřinou její srdce trpkne. Ne, nechce být jako oni, chce od nich utéct, nesmějí ji zničit!
Pohlédne na les, je tak tajemný, nabízí jí útočiště plnými hrstmi. Je upřímný a nepřetvařuje se...
Postaví se a chvíli váhá, ale ne dlouho, je si tím skoro jistá! Vykročila. Tráva na louce je vlhká od večerní rosy a měsíc vrhá modravé stíny na luční květy.
Už jen kousek, vysoké borovice, jako by jí už zdáli vítaly. Bodláky jí drásají nohy do krve, ale nevnímá je, protože je št´astná. Už nikoho neuslyší, už jí nikdo nebude nic nalhávat, všechna bolest konečně zmizí.
To les a jeho ticho, jí dodá věčný klid. Už bude konec jejího trápení...