Pláč

Stála jsem na liduprázdné zastávce a čekala na autobus. Zády jsem se opřela o strom, zavřela oči a poslouchala němý zpěv přírody. Užívala jsem si tu chvíli samoty a potichu si pobrukovala. Pak ale někdo mou chvíli narušil. Byl jsi to ty. Jak si se blížil viděla jsem tvůj pohled. Jakoby sis říkal odkud mě vůbec znáš. To je ironie. Nevěděla jsem co mám dělat, nejradši bych se schovala, ale nebylo kam. Pátrala sem po kapuce, ve které bych dokonale skryla tvář. Nechtěla jsem se na tebe koukat. Znovu sem zavřela oči a pevně semknula rty. Po chvíli jsem oči opět otevřela a koukla se na tebe. Ty si však můj pohled vycítil a obrátil ke mně svůj zrak. Ty dvě krásně modré oči mě jako obvykle rozrušily ještě víc. Nemohla jsem se od tvého pohledu odtrhnout. Ale ty ses zřejmě bavil podle tvého výrazu. Povzdechla jsem si a hledala v kapse mobil. Jasně bylo to trapný, ale potřebovala jsem myslet na něco jiného. Ale pořád se mi v hlavě ukazoval tvůj obraz, tvá slova a já cítila, že brzo začnu brečet. Kousla jsem se do rtu až mi z něj vytekla kapička. Au! Pomalu jsem se na tebe otočila a ty ses na mě nekoukal. Pozorovala jsem tě. Tvé dokonalé rysy, tvé vlasy jak si s nimi pohrával větřík, tebe. Zase si můj pohled vypozoroval a otočil se. Rychle jsem uhla a málem jsem se rozbrečela naplno. Nemůžu brečet! Nesmím! Ale po té, co jsem si vzpomněla na den, kdy jsem tě viděla s ní to nešlo. Po tváři se mi skutálela slza žalu. Najednou začalo pršet. Vytáhla jsem deštník a byla ráda, že se mám konečně pod co schovat. Slzy jsem nechala volně plynout. Na rtu jsem ucítila slanou chuť mé slzy. Nebe pláče se mnou pomyslela jsem si.