Láska andělů: Jméno

Nataly už týden přemýšlela, co se jí stalo. Vzbudila se časně. Zavrtala se hlouběji do peřin. Chtěla se schovat před reálným světem a zrekapitulovat si vše, co pochopila té osudné noci. Má svého anděla! Někoho, kdo ji chrání, všechno s ní sdílí a udělal by pro ni všechno na světě: Na druhou stranu ztratila pocit soukromí. I když byla sama, neustále se chovala, jako by stála před zrcadlem s někým neznámým a říkala mu o svých chybách. Bylo jí jasné, že když si nezvykne na andělovu ‚přítomnost', nedopadne to s nimi dobře. Ale jak si má zvyknou na přítomnost někoho, koho viděla pouze jednou a i když uběhl jen týden, pamatovala se na tu událost dosti matně? Nataly nepatřila mezi přizpůsobivé osoby, nerada pouštěla do svého života změny, spíše je odháněla. I svého strážce uprosila, aby se vrátil ‚na nebesa', ale věděla, že jeho nebesa jsou vedle ní a nechtěla žít vedle někoho, kdo je jí největší záhadou. Nezeptala se ho ani, jak se jmenuje a za to se proklínala nejvíc.
Přehodila si deku přes hlavu, padla na polštář a už po tolikáté se rozplakala. Zbytečně. Neuleví se jí, jen ji rozbolí hlava, ale bude plakat znovu a znovu, dokud nezazvoní budík.
***
"Co je s tebou Calabe?"
Calab s Césiem seděli na okenním parapetu v kuchyni a dívali se na Nat a jejího bratra Tysdalyho.
"Jste oba nějací divní. Ty i Naty."
"Ona ani neví, jak se jmenuji," řekl Calab, otočil se a vyhlédl ven z okna. "Neví ani, že existuješ," smál se Césio.
"Copak ty jsi nikdy nezatoužil říct mu…"
"Mlč, Calabe! Takové myšlenky uvedou tebe i tvou svěřenkyni do neštěstí. Nemysli už na to."
Tysdaly dojedl, zvedl se od stolu a odešel. Césio ho následoval.
"My andělé jsme vlastně jen lidští otroci. Nemůžeme bez lidí žít a oni bez nás. Je to netrápí. Neví o tom. Nataly to ví a když se mnou zůstane v místnosti sama, propadá zoufalství. To je ale hloupost! Byl jsem s ní i předtím, proč by se teď měla chovat jinak! Vždyť je ještě krásnější… Kdybych jí řekl… Ne, už jí neřeknu nic."
***
Opět přišla středa. Tentokrát se Nataly přemohla a šla na trénink. Odmalička milovala společenské tance. Když tančila, cítila hudbu a řídila jejími pokyny.
Hudba dohrála. Co že to tancovali: Ach, ano, valčík. Ten má Nat nejraději.
"Dneska ti to jde," uklonil se jí Arian.
"Děkuji," usmála se Nataly.
"Proč jsi minulý týden nepřišla: Vynechala jsi poprvé!"
"Rodinné záležitosti, nechce se mi o tom mluvit," povzdechla si.
"Ok, budeme pokračovat. Co třeba něco temperamentnějšího:"
"Passo doble?"
"Samozřejmě."
***
Když Nataly přestala tancovat, zmizel i zdánlivý klid, který na chvíli pocítila. Naopak každý její krok tmou, ač směřoval k domovu, provázel silný vnitřní tlak.
Došla až do aleje, ale dál už nemohla. Posadila se na jednu z laviček.
"Tenkrát jsem tu seděla s Liswenem. Cítila jsem se podobně mizerně, protože jsem mu chtěla říct, že… že… No, ty víš, co jsem mu chtěla. Všechno víš. Ty Neřekl jsi mi, jak ti říkají. Pověz mi své jméno" Já to všechno nějak překonám. Zvyknu si na tvou existenci. Jen mi řekni, jak se jmenuješ." Dívala se na zem a bezmyšlenkovitě do ní vyrývala špičkou boty pravidelná kolečka. Její slova zanikla v tichu.
Calab kroutil hlavou. "Ne, Nataly. Neřeknu ti své jméno. Měla bys stále větší nároky. Nejdřív jméno. Pak pohled. A nakonec vysvětlení existence andělů: Ne, Nat. Ne."
***
"Řekni mi, řekni, co je to láska? Pravá láska je vždy tvrdě vykoupena," řekl Arian.
Nataly se usmála. "Asi máš pravdu."
"Ne, tohle nemáš říkat. Máš říct něco v tom smyslu, že přijde lepší."
"Tu nejlepší nikdy nepotkáš. A když ji potkáš, zabije tě. Čím je láska opravdovější, tím nešťastnějším tě udělá. A nejhorší je, není-li odpovědí na otázky."
"Tomu nerozumím."
"Ani nemůžeš," zakroutila hlavou.
"Necháme toho," rozhodl Arian.
***
Nataly měla okno svého pokoje v druhém patře. Seděla na parapetu a přemýšlela, jestli by se zabila, kdyby teď skočila. Určitě ne, dvě patra, to přeci není žádná výška. Takhle by si jen zničila nohy. Už nikdy by si nezatancovala. Na co to myslí? Nadávala si, ale nedokázala myslet jinak. Je neustále pod dohledem a jednou se z toho zblázní, to je jisté. Může to skončit. Taky může bojovat, ale cítila, že to tak nepůjde donekonečna.
Olízla si rty a ucítila sůl. Už zase brečí. Nevnímá to. Je jako na houpačce. Náladová a psychicky nestála. Jestlipak probrečí život?
"To nesmíš."
Nataly zamrkala. Otočila se a vstala, aby měla oči na stejné úrovni jako její anděl.
"Když člověka opustí anděl, zešílí, je to tak, že ano?"
"Ano," přikývl Calab.
"Jenže když člověk svého anděla pozná, je to ještě horší," zašeptala Nataly. Snažila se co nejvíce prodloužit chvíli, kdy ho může viděl. Věděl to. Slzy se jí stále řinuly z očí.
"Pojď sem, Nat," vzal ji za ruku a posadil se s ní na postel.
"Takhle to dál nejde."
"S tím souhlasím."
"Trápíš se a to trápí mě. Nemáš se čeho bát. Opravdu ne. Prakticky nic se nezměnilo. Jen teď víš, že je tu někdo, kdo nechce, abys trpěla. Jsi to nejlepší, co mě potkalo, rozumíš mi?"
"Ano," horlivě přikývla a stiskla mu naléhavě ruku.
"Nebreč," prosil ji, "slibuješ?"
Stále kývala.
"Dobře," povzdechl si. "Jmenuji se Calab."
"Calab?"
"Ano. Calab."
"Znamená to něco?"
"Znamená to, že se nedovolím, aby se ti něco stalo."
"Teď zmizíš, viď? Už jsi mi to řekl."
"Ale já jsem pořád s tebou."
"Ok." Párkrát zamrkala. Opět sama?