Sebevražedné myšlenky

Pláču. Bez ustání. Proč? Život je nespravedlivý. Mám pocit, že mně není souzeno být někdy šťastná. Nic se mi nedaří, jak bych chtěla. K čemu mi ksakru je, že pociťuji lásku, když ji neumím vyznat. Nebo spíš nemůžu. Sžírá mě to.
V koupelně je příjemné teplo, ale mnou prostupuje chlad, který je venku. Taková zima. Taková bolest. Přehnaná sebelítost.
Sedím na vaně, myšlenky zcela vymyzely. Slané slzy stékají po tvářích. Až najednou se můj pohled zastaví na dvou ležících žiletkách. Jsem, jak v transu a spočívám v němém úžasu. Úděsu. Pomalu po jedné sahám. Konečně přišla nějaká myšlenka. Skončím to, vykašlu se na život. Takhle už nemohu dál.
Štvou mě rodiče, kteří snad v životě nedostanou rozum. Sebrali mi poslední zbytek soukromí. Číst si moje sms. Nedokážou pochopit, že tak hroutí můj svět. Mé já. Ve svých letech prostě potřebuji trochu toho soukromí. Když už nemám nic, měla jsem ho alespoň ve svých zprávách. Jak já jsem na ně naštvaná.
Alergie na lidi, na jejich zkaženost, namyšlenost, bezohlednost, pořád sílí. Vzala jsem mou přítelkyni do ruky. Slzy už zastřely můj zrak. Z ostrých tvarů se staly zamlžené stíny. Strašlivé a temné. Zdi kolem mě chladně sužovaly.
Pichlavá bolest na srdci. A najednou hučení a pískot v hlavě. Nestíhám vnímat realitu ani prostor kolem sebe. Jen ten pískot. Je všude. Nerozeznávám jestli je on ve mně nebo já v něm. Konečně to přestalo.
V ruce mi spočívá něco malého ostrého. Všude kolem krev. Nevím, kdy se mi to povedlo udělat. A asi už nikdy nedovím.