POHÁDKA II

Zabouchnout dveře všednodennosti
otevřít novou knihu
začít číst
první – neznámý list…

Je to vlastně příběh lodě
& (mého) (vylo)dění na ní –
. . .

Dlužno říci,
že tu klidně moh´ být příběh jiný…
- vše nasvědčovalo tomu -
drožka měla zpoždění & nikomu
nechtělo se z domu
…ani mně né…
do neznámé země –
. . .

Mělo to být rande.

Je to jako ve snu. Nebo ve strašidelném filmu. Na pouti v pekle. Nebo v houbovém lese. Jen – jak oni – piju…krev toho obrovského těla vraku…tekutinu, kolující v žilách tohoto bídného interiéru (úrodná půda-někde nabízí banány, jinde jiné plody…)…životodárnou vodu k přežití zde, k tepu lodi. Opilí námořníci jako zapadající součásti…Sát povinně všichni chodí k baru. Doplňuji benzín, bych se ještě chvíli mohla – s nimi vést…nést, nechat se unášet…lodí…mimo tento svět –
Je tu tma. Jen občas zabliká někde nějaké světlo. Moc spolu nemluví. Není moc slyšet. Jsou ohlušeni. Asi nějaké zvíře. Z výšky – jako bůh – vydává hlasité mimozemské kakofonické zvuky, čímž řídí – koordinuje jejich pohyby na zemi. Loutky. –

Včera jsem se potkala s bývalou. Ten den jsem o neznámé lodi slyšela už podruhé.
Malířka se do ní ponořila minulý víkend.
Rozcuchaný Michal Fridrich v kulatých brejličkách & jeho kapela.
Hluché barevné akvárium pod zemí.
Zůstala tu do rána s pastelkami.

Nechtěla se mnou na tu loď. Bála se mořské bouře přehánějících se vzpomínek. Studoval VÚT než přestoupil do jiných řad…jinou lodí. Nechtěla se tam vracet. Posléze pravila: intenzita prožívané přítomnosti – nová skutečnost – mi ani nedala prostor…navštívit bezbřehé břehy dávno prožitého. Byli jsme ten večer zcela pohlceni lodí. Měsíc urputně dorůstal.

Bylo co kreslit.

Úděsné panoptikum. Kličkují kolem sebe, drží něco v rukou. Přikládají to k ústům.
Mají mrtvolně bílé tváře, které jim halí pavučinové vlasy. Míjí se bez povšimnutí. Věčné hemžení červů v misce ve zverimexu. Ve své bezútěšnosti.
Občas se dva či víc zastaví. Tvoří skupinky, kde na chvíli spočinou. Takhle v hloučku.
Sedím na stole. „Ahoj, nebude ti vadit, když si přisednu?“ Akceptuji společnost. Pro tu chvíli. By bylo co malovat. Sundává černé brýle.
Jde zřejmě o plaze. Na krku se mu nevšedně krabatí kůže. „Co se ti stalo?“
Magický realismus. Marquézovo archetypální dítě s prasečím ocáskem. Beckettovi nepojmenovatelní antitvorové. Monarcha Absint. Evokovala se mi hodina literatury ve škole. Nutná gestikulace k odpovědi odhaluje další tajemství netvora.
Zkřivené deformované údíky, podivně trčící z dlaně. V křeči své svraštělosti. Všímám si, že jeden je dokonce poloviční. Zvláštní napětí z ohyzdnosti chvíle. Fascinace hnusem.
Kdo ti je rozlámal, kdo ti je uškvařil, bídný chlapče? „Jako (neposlušné) dítě jsem s kamarády jezdil na kole. Za deště. Pod dráty s elektrickým napětím. Pak se stalo něco…“ Loď se zakymácela. Zatmění.
Taky tvé přítelkyně mají tendenci líbat tvé jizvy? Lízat staré rány, které jsou jen tvé, jako by chtěly vysát ten jed? Vzít na sebe…bolest. Která je jen tvá.

Pak mě pozvala na pivo.

- „Ten je tady s námi?“ - „Jo, byl už v Yachtu.“ - „Nevíš, co mu je?“ – „Nevím, já ho neznám.“ Šeptá mi do ouška. Využívá situace k drobné intimnosti. - „Hele, a ona to neví?“
Prej ho nezná. Už se ho ptala, ale neřekne. Máme se zeptat samy.
- „Hele vole, proč máš zalepený to voko? Někdo ti dal do rypáku?“ Asi jo, z pod bílého krytí čouhá červená boule.
Jen na něj tiše zašilhá & dál se věnuje svému, náš Kyklop. Cítím, jak mi jako skořápka vajíčka při pohledu na něj začíná praskat vlastní bělmo. Má, nemá…má nebo nemá.
Nemá: oko.
Má: rakovinu.

Zapálíš si?

Hranici?
Prej je s tím vyrovnanej. Normálně se baví s ostatníma. Chlastá.
Dokonce se směje.
A má přítelkyni.

Moře je rozbouřené.

Loď běsní.
Figurky. Obludky, od hlav jim stoupá kouř. Sírový odér.
Figurky. Obludky. Studenti vysoké školy –

Zakrslá, zakrnělá, bez krku. Kulhavý netvor s předlouhými medúzími pačesy mě chce zv-ábit. Za-bít. Pohledem –

Na pomoc jí přichází přítelkyně – maniakální Verča. Už mě skoro mají…!

. . .
Jak bolest & rozkoš mají k sobě blízko, tak zhnusení (odpor či ošklivost)
úzce hraničí s krásou…Slast p(r)ožitku. Nevšednost je fascinující. –

Jak duchové tudy proplouvají. Lidé, mísící se se psy. Barevní nebo černí. Nevěrní i věrní.
- „Přijde ti na bar & ty už dopředu víš, co chce. Pivo. & taky je jasný, čím ti to zaplatí. Dvaceti padesátníkama. Klasika.“
- „Některý jsou celý večer na jednom pivu. Jsou zhulený nebo ještě něco horšího.“
Jsou odpudiví.
V tom všímám si…
Další figurka do sbírky. Další zrůda do kolekce.
Triceratops se zakrnělými hnátky, kterými se lačně sápe po tom bahnitém moku.
„Bývá tady často. Poprvé jsem z něho byla v šoku, ale teď už jsem si zvykla. Pivo mu musíš těsně přisunout & namočit mu do něj nos. Když dojdou brčka.“

Poprvé za večer bere mě za ruku.
Není zbytí. Jako s jediné váže mě k ní zvláštní (ne)lidské pouto.
(Zvrácenost sexuality).

Bojím se vylodění. Bouře širého moře. Bez ochránců. Ať už jsou jacíkoliv. –
(Ne)násilně zapadám. Stává se ze mě obluda. Nebráním se.
Pro dokreslení okamžiku (přišlo se sem přece malovat). Pro kompaktnost imprese.
Vzali mě do party. & parta se netrhá. –

. . .
Ráno jsme byli zasypáni. Peklo tvaru iglú pod nánosy sněhu. Zamrzlý & tichý Yacht. Ztroskotaný. –
Červotoč mi vysekal cestu ven. Ke světlu. K autobusu.
Kde jsem dočetla. & po příjezdu domů zavřela knihu
tohoto víkendu.
Otevřela oči & procitla ze zlého snu. –
. . .

Postcriptum ranního procitnutí:
V hlavě střepy…a střípky noci, zbytky panoptika, obludária. Dozvuky v uších, blesky v očích.
Zlý sen, noční můra…zkřivená realita…Začíná se mi vše pitvořit před očima.
Bizardní výjevy / alkoholové výpary / deformace / ranní hodina / jímá mě zoufalství / byla jsem otrávena / už toho bylo dost! / fyzická i psychická vyčerpanost