Pokoj Andělů

Pomalu jsem otevřel oči. Nechápu proč, ale ležel jsem na kraji schodiště.
Opatrně, držíc se za zábradlí, jsem vstal.Všiml jsem si že mám na rukou hlínu a dokonce na rukávu trochu krve. Co se to tady dělo??
Trochu se mi točila hlava, ale snažil jsem se to nevnímat a opatrně jsem se dostal do obývacího pokoje. Dům byl obrovský ale naštěstí jsem věděl kudy.
Dobelhal jsem se tam s bolestí hlavy a posadil jsem se na pohovku.
Co se to stalo?...napadlo mě.
Hned jsem si však řekl že na to časem přijdu. Avšak věc co jsem nevěděl byla jak se zabavím.
Nebyla tu elektřina, a upřímně řečeno jsem pochyboval že zde bude někdy zavedena.
Byla tu ale obrovská a rozlehlá knihovna, a tam jsem chtěl ihned zajít.
Vezmu si tam několik knih a pak si mohu číst, do té doby než někdo přijde a osvětlí mi temné chvilky v mé mysli.
Jak jsme řekl, elektřina tu nebyla a já jsem si vzal menší kovový svícen. Ten jsem ale nezapálil, protože bylo v domě příšeří ještě se tu dalo orientovat.
Někde byli dokonce rozžehnuty svíce, které měli pomoci k osvětlení chodeb.
Došel jsem na dlouhou chodbu a zamířil ke třetím dveřím vpravo.
Nebo druhé dveře?
Kruci teď mi to zmizelo z hlavy.
Nejprve jsem nakoukl do druhých dveří.
Ukázala se zde menší místnost.
Bylo zde schodiště a vzadu postel, avšak to nebylo nic zajímavého.
Trochu mě ale zaujal kufřík, který byl položen na okraji schodiště.
Ačkoliv nebyl můj i přesto jsem ho otevřel.
Spatřil jsem tam dámské oblečení.
Tak to jistě nebylo moje.
Ale je tedy jasné že tu se mnou bydlí nějaká žena a ta mi jistě pomůže vzpomenout si co se dělo.
Vyšel jsem z pokoje a přešel jsem k dalším dveřím.
Ty vedli na chodbu ve tvaru písmene L.
Věděl jsem že dveře, které hledám jsou v rohu a proto jsem do nich vklouzl.
Ach ano.
Toto je jistě moje oblíbené místo.
Obrovská, prostorná, rozsáhlá knihovna.
Na stropě byla skleněná kopule, která dovnitř vnášela trochu nažloutlého světla.
Opatrně jsem učinil první kroky knihovnou.
Jako kdybych měl strach že hlučným šlápnutím poruším tuto kouzelnou atmosféru.
Dostal jsem se doprostřed knihovny, přímo pod kopuli.
Začal jsem se rozhlížet a hledat, odkud si půjčím knihy. Všiml jsem si schodů po pravé straně, které vedli do dalších pater knihovny.
Ano jak jsem řekl tato knihovna byla obrovská. Více než obrovská.
Rozhlížel jsem se všude okolo.
Moje oči běhali po knihách, po skleněné kopuli, po schodech všude.
Až se mi z toho zatočila hlava a lehce jsem se zapotácel. Udělal jsem pár kroků dozadu až mi noha o cosi zašustila.
Podíval jsem se na co jsem to šlápl.
Pod domácí obuví jsem spatřil menší dopis.
Nažloutlý papír převázán červenou stuhou. ta byla opatřena menší cedulkou s mým jménem.
Opatrně jsem odstranil stuhu a dopis jsem otevřel.
Začal jsem číst krásné písmo.
"Omlouvám se že ti to musím říci takovým to způsobem, ale já již nedokáži s tebou mluvit a přitom vidět tvé oči, ani tvou tvář.
Poprvé když jsem tě spatřila tak jsem tě začala hned milovat. Dalo by se to nazvat láskou na první pohled.
Nevím kdy najdeš tento dopis, a ani nevím jak budu daleko až ho budeš číst. Po pravdě ani netuším kam pojedu.
Ale prostě musím od tebe pryč.
Víš mám z tebe strach. Poslední dobou si se choval opravdu velmi zvláštně. Bála jsem se že mi ublížíš a proto jsem ti musela jednu věc tajit.
Jsem těhotná. Ano budeš otcem ale přeji si aby tě mé dítě neznalo. Bude to jen moje dítě, a už ne tvoje.
Kdybych ti toto řekla jistě by si mi ublížil a proto ti to raději píšu.
Ještě dnes odcházím avšak nedělám to ráda, protože tě stále miluji. Ale mám z tebe strach.
Musím prostě jít. Odpusť mi prosím.
S láskou tvá Elizabeth"

Takže já měl přítelkyni. Ale ta odešla. Dokonce jsem kdysi býval otcem ale jak jsem si právě přečetl tak to už je minulost.
Teď už nejspíše Elizabeth nikdy nenajdu. Ani nevím jak vypadá. Nevím kam šla. Nevím vůbec nic.

Z dlouhého přemýšlení nad dopisem mě vyrušil nějaký hluk, vycházející z horních pater knihovny.
Co to bylo?...zeptal jsem se sám sebe, ale nedokázal jsem si odpovědět.
"Je tam někdo?" zavolal jsem směrem nahoru.
Trochu jsem se lekl vlastního hlasu, protože mě překvapila akustika této místnosti.
"Elizabeth? To jsi ty? Neboj se ničeho..." zavolal jsem jediné jméno, které jsem v tuto chvíli znal.
Něco se přeci jen začalo blížit dolů.
Dunivé kroky se rozlehly po knihovně.
Už jen ten zvuk mi nahnal strach.
Světlo lamp nedosahovalo do horního patra knihovny a proto jsem zatím nemohl rozpoznat kdo to tam kráčí.
Ale postava se začala blížit.
Už jsem viděl obrysy. Vysoká postava, ramena že měl co dělat aby se vešel do dveří.
Nahé tělo se zalesklo ve žlutém světle.
Ona postava měla jen kalhoty, které vypadaly jako z nějaké kůže.
Už byla blíže...
Dokonce jsem si všiml že má velmi zničené tělo.
Jizvy ho špinily jako hříchy na duši hříšníka.
Ano strach jsem měl, ale stále jsem jen stál na místě, protože zvědavost, kdo ona osoba je, byla silnější než onen strach.
Ale to ne...
Postava v jedné ruce za sebou táhla jakousi hůl, jenž byla na konci ovázaná čímsi, co nebylo z této dálky poznat. Jakýsi drát nebo tak něco.
Ale ta tvář...Vždyť ta postava ani neměla tvář.
V tuto chvíli už strach zvítězil.
Otočil jsem se a rychle rozeběhl pryč.
Dopis mi vypadl z ruky a já utíkal pryč.
Proběhl jsem dveřmi a rychle je zabouchl.
Začal jsem oddechovat, opřen o dveře, které jsem právě zabouchl.
Tohle ale není chodba, kterou jsem se dostal do knihovny.
Rozhlédl jsem se po místnosti.
Kde to jsem?
Nacházel jsem se v nějaké místnosti.
Byla kruhová ale co mě zaujalo více byl předmět uprostřed místnosti. Byla to dětská kolébka.
Zavřel jsem oči a potřásl hlavou a poté jsem se podíval znovu na ten předmět.
Ale on už tam nebyl. Všiml jsem si že se tu dali najít ještě jedny dveře.
Rychle jsem jimi proběhl, protože mě velmi zajímalo co se to děje.
Objevil jsem se u hlavních schodů, kde jsem se probral. Úplně dole stál dětský kočárek.
Že by? Že by Elizabeth neodešla a stále byla v domě?
"Elizabeth?" zavolal jsem nahoru do schodů.
Ano něco jsem slyšel.
Půda! Ano šlo to z půdy...Jo super...
Hnedka jsem se vyběhl po schodech a vběhl jsem do dveří, které mě dovedli na kruhové schodiště.
Běh směrem vzhůru mě brzy unavil a já musel zpomalit. Ale ano. Něco jsem slyšel.
Ano dveře už se blíží.
Zastavil jsem se před nimi a chvíli jsem posečkal než popadnu dech.
I když jsem byl ještě udýchán otevřel jsem dveře.
Přede mnou se rozprostřela prostorná půda.
Učinil jsem pár opatrných krůčků směrem vpřed.
Přede mnou byla velká kytice, uvadajících květin.
Za ní bylo pár svíček. Většina už byla uhašena ale ještě dvě nebo tři vydávali drobné světlo. Bylo na nich již teď vidět, že každou chvíli zhasnou jako život staříka s rakovinou.
Kdo sem tu kytici dal? Proč ji raději nevěnoval nějaké dívce. Třeba zrovna Elizabeth...
Zklamaně jsem se otočil a odešel jsem z půdy.
Tady se nic nedozvím.
Krok za krokem jsem putoval po schodišti směrem dolů.
Na půdu jsem nezavřel dveře, ale to už za mě učinil průvan.
Tedy to jsem si aspoň myslel.
Dveře práskly a já se lekl a otočil jsem se.
Kliku v ruce držela ta postava z knihovny, která mě pronásledovala jako moje svědomí.
A už učinila první krok a začala mě pronásledovat.
Brzy byla velmi blízkou a já běžel dolů po schodech.
Snažil jsem se nezakopnout a neupadnout.
Když jsem se občas otočil spatřil jsem onu prázdnou tvář.
Schody jsem seběhl až úplně dolů. Přede mnou byli jen dveře do sklepa a tam jsem vběhl.
Zabouchl jsem a počkal co se bude dít.
Stál jsem a díval se na dveře ale zaslechl jsem nějaký šramot z druhé strany sklepa.
Se strachem v očích jsem tam natočil tvář.
Místnost osvětlovalo světlo z kotle, který rozháněl teplo po domě.
A jeho světlo stačilo na to abych viděl, co je uprostřed podlahy.
V hliněné podlaze byla vykopaná hluboká jáma.
Hlína z jámy byla nakupena hnedka vedle, kde byla i zabodnuta lopata.
Co se to tady děje?...začal jsem vrtět hlavou jako slon odhánějící mouchy kolem uší.
Otevřel jsem dveře a vyběhl ze sklepa.
Raději odejdu rychle z domů.
Po schodech do přízemí a pak pryč.
Konečně se přede mnou objevili vchodové dveře.
Konečně...
Vší silou jsem vzal za kliku a chtěl jsem otevřít. Ale nezdařilo se mi to.
Zkusil jsem to znovu a znovu ale pořád to nešlo ať sem se snažil sebevíc.
Už zoufalý jsem padl na zem a zabořil obličej do dlaní.
Chtělo se mi plakat, ale slzy jsem z očí necítil.
Proto jsem tam jen tak seděl...
Cítil jsem tlak vycházející z hrdla a tak jsem jen otevřel pusu a ozval se křik.
Můj křik určitě přivolal tu postavu bez tváře.
Stále přede mnou, hůl v ruce.
Já už neutíkal, jen jsem se na ní díval a čekal jsem.
Ona se napřáhla a uhodila těsně vedle mé hlavy.
Ta rána už mě probrala z letargie a já se rychle zvedl a utíkal jsem opět pryč.
Vběhl jsem do pokoje,který jsem sám nepoznával.
Co je to sakra za pokoj?
Začal jsem se rozhlížet.
Úplně jsem v tu chvíli zapomněl na tu postavu.
Úplně jsem zapomněl na blížící se hůl u mého obličeje.
Úplně jsem....zapomněl co se to vůbec děje okolo mě.
Začal jsem hledat v pokojí jakékoliv známé věci. Byly tu fotografie, dopisy, deníky, knihy a další věci.
Vzal jsem jednu fotografii do ruky.
Viděl jsem na ní sebe a jakousi mladou dívku.
Že by tato kráska byla Elizabeth? napadlo mě ihned.
Vypadalo to že ano.
Sebral jsem nejbližší dopis.
Tolik lásky se v něm dalo nalézt. Tolik něhy, tolik chtíče.
Ano, už si vzpomínám.
Já jsem Elizabeth miloval.
A miluji ji i teď. Ale už je pryč. Odešla někam daleko, daleko pryč ode mě, protože se mě bála.
Litoval jsem ji, a litoval jsem toho jak jsem se k ní choval.
Ozval se nějaký zvuk. Znělo to trochu jako ženský pláč. Elizabeth ještě neodešla!
Je teď v tom pokoji a pláče. Musím jít rychle za ní a pomoci jí.
Podíval jsem se směrem odkud to vycházelo.
Spatřil jsem tam další dveře.
Bylo jasně vidět že se v něm svítí.
Pomalu jsem přistoupil ke dveřím.
Chytl jsem kliku a otevřel jsem.
Pak jsem ji znovu pustil a lehce jsem strčil do dveří.
Dveře se pomalu otevřeli do pokoje.
To co jsem spatřil mi vyrazilo dech.
Elizabeth ležela na zemi.
Neplakala..
Vlastně ani nedýchala.
V jejích krásných očích už nebyl ani jediný plamínek života.
Na hebké pokožce její tváře už uschla krev a na jejím spánku byla vidět ošklivá rána, která zavinila konec jejího bohužel krátkého a smutného života.
Krev z její křehké lebky z rozlévala po koberci v místnosti.
Dítě, které se ještě ani nenarodilo bylo mrtvé stejně jako má láska, Elizabeth.
Ucítil jsem něžný dotek na tváři a já věděl že jsou to slzy, které mi padají z očí.
Teď už jsem věděl co se stalo. Vzpomněl jsem si na úplně vše.
Padl jsem na zem, opřel se o dveře a v hlavě se mi objevilo vše co se stalo před pádem ze schodů.

Elizabeth jsem opravdu miloval. A ona milovala mě.
Avšak poslední dny jsem se k ní nechoval hezky. Netušil jsem čím to je a čím dál tím častěji jsem viděl v jejích očích strach. Nechtěl jsem aby se mě bála ale nedokázal jsem se ovládat a sám jsem nevěděl co se to se mnou děje.
Až se Elizabeth jednou rozhodla, že musí odejít. Myslela že nejsem v domě a tak sepsala dopis plný lásky a zanechala ho v knihovně, kam jsem chodil často a tak měla jistotu že ho tam najdu. Kufr si dala do jednoho z pokojů a připravila si zatím kočárek na chodbu. byla těhotná a proto si už dříve pořídila kočárek. V tu chvíli jsem se objevil já.
Vešel jsem do jejího pokoje a spatřil ji jak si balí poslední věci.
Pln vzteku, hněvu a smutku jsem se nedokázal ovládat a uhodil jsem ji.
Až když má dlaň dopadla na její tvář uvědomil jsem si co to dělám.
Elizabeth ránu nevydržela a padla spánkem na noční stolek.
Poté dopadla na zem a krev se jí začala linout z lebky.
Dostal jsem strach že je mrtvá a přiskočil jsem k ní.
Všelijak jsem se jí snažil oživit....ale neúspěšně.
Strach, smutek, bolest a další emoce se nyní objevovali v mé mysli.
Nikdo se to nesmí dozvědět, rozsvítilo se mi jako neonový nápis v hlavě.
Ano to je dobrý nápad. Lidem mohu říci že odešla a pak nikdo nic nebude vědět.
Rychle jsem tedy vyšel z pokoje a běžel jsem do sklepa.
Tam jsem vzal jednu z mnoha lopat, opřených o stěnu a začal jsem kopat jámu, do které jsem chtěl hodit tělo ubohé Elizabeth.
Pot a prach jsem cítil mezi rty ale ani to mě nepřerušilo v práci a já kopal dál.Ale i teď si pamatuji že jsem celou dobu při práci plakal.
Až když jsem uznal že je jáma dostatečně hluboká jsem přestal. Lopatu jsem zabodl do nahromaděné hlíny vedle jámy. Chtěl jsem udělat aspoň něco, cokoliv na památku Elizabeth.
Už klidnějším krokem jsem došel do kuchyně, a vzal tam dvě věci, které jsem odnesl na půdu.
Tady se Elizabeth schovávala když měla přede mnou strach.
Proto půda.
Položil jsem tam svíčky a před ně jsem něžně uložil velkou kytici, kterou jsem jí chtěl ten den věnovat.
Svíček bylo přesně jako let Elizabeth.
Všechny jsem je zapálil a pak jsem klekl před kytici.
Nemohl jsem však truchlit dlouho, musel jsem to ještě dodělat. A pak jsem mohl plakat...
Vrátil jsem se do pokoje Elizabeth, abych ji zabalil třeba do koberce abych mohl její tělo snadněji dostat do sklepa.
Cestou jsem si ale vzpomněl na kočárek. Ten musím také zlikvidovat a to co nejrychleji.
Znovu jsem zrychlil krok a seběhl jsem schody, nad kočárkem. jeden z mých kroků se ale nevydařil a já padal.
Spadl jsem po schodech a praštil jsem se do hlavy.
Probral jsem se až po několikati hodinách...

Ano...Tohle byl onen příběh. Teď se slzami v očích jsem chtěl vyjít ven, a vydat se spravedlnosti.
Nemohl jsme se potulovat venku s tímto činem v srdci.
Pomalu jsem se dostal znovu ke vchodovým dveřím. Někdo před nimi ale stál.
Vím kdo to byl. Vím proč mě pronásledoval jako moje svědomí.
Protože to bylo mé svědomí.
Jizvy na těle jako moje hříchy a obrovská jizva na hrudi jako tento čin.
Padl jsem na zem a pádem jsem se opřel o stěnu za mnou. byl jsem přímo proti vchodovým dveřím a před nimi stálo Svědomí.
"Tak si pro mě pojď.." dostal jsem přes rty tiše.
Něco mě ale zapálilo do očí.
Dveře se otevřeli a do domu vniklo slunce.
Svědomí zmizelo. Svůj účel splnilo. Chtělo mi jen připomenout tento čin.
A to se mu podařilo.
Venku byl jasný den, slunce svítilo, ale ne tak silně aby vyhnalo stíny ukrývající se v mé duši.
A já tam jen tak seděl...a užíval jsem si západ slunce a s ním poslední den.