Pod schody

Místnost se začala pomalu zalévat brzkým jarním slunečním svitem, když se naplno rozeřval budík na nočním stolku. Pro Kryštofa to byl zvuk, který ohlašoval další náročný den plný práce. Neochotně se v posteli převaloval a snažil se přijít na nějaké pozitivní myšlenky. Byl nemocný, ale dnes to vypadalo na jeden z lepších dní, kdy to nebolelo. Venku bylo pod mrakem a na okenním parapetu jeho pokoje několik pater nad zemí se krčily dvě vlaštovky a snažili se ukrýt před nadcházejícím deštěm, který začínal pomalým tempem zkrápět tabulky skla zaprášené od ruchu velkoměsta. Dole po chodníku se líně trousili první ranní ptáčata do svých prací a škol netušíce, že je z výšky několika pater pozoruje pár unavených očí, patřících právě Kryštofovi. Nedbale se opíral o rám okna a s tváří přitisknutou na studené sklo tiše pozoroval hemžení pod ním. Dělával to rád, vždycky si domýšlel k lidem tam dole různé příběhy. Zrovna teď se za rohem objevila dvojice nápadně připomínající nějaký zamilovaný pár z romantického filmu. Krčili se pod jedním malým deštníkem a navzdory tomu, že déšť nabíral na síle, nikam nespěchali. Ani jim nevadilo, že se oba dva nemohou pod ten ostrůvek zajišťující sucho jakým je deštník, schovat zároveň. Kapky, jež jim dopadaly na ramena jako by jenom dokreslovali onu podivnou atmosféru jejich bezstarostnosti. Oba dva se tajemně usmívali a mířili směrem k přechodu. Nejprve se rozhlédli na jednu stranu, potom na druhou a nakonec se podívali na sebe a dali si pusu. Takovou tu letmou nijak nepřikrášlenou. Bylo vidět, jak jsou šťastní a moc dobře vědí, že za to vděčí jeden druhému. Naproti přes ulici bylo prosklenou výlohou vidět do místního rychlého občerstvení, kde číšnice otírala mastné stoly špinavou hadrou. I na tu dálku Kryštof rozeznal na její tváři neochotu, s kterou se do práce pustila. Nervózně máchala rukou sem a tam, aby měla tuto nutnou ranní proceduru už za sebou. Venku zatím její kolegyně, drobné děvče s blonďatými vlásky roztahovalo slunečníky, které prozatím plnily úlohu jejich příbuzných do deště. Při pohledu na tuto zvláštní dvojici Kryštof zatoužil sejít dolů a dát si kávu. Pěkně v klidu a beze spěchu si vychutnat ranní espreso připravené ručkou toho andělského stvoření co se právě jednou rukou zápasilo s těžkým slunečníkem a druhou se marně snažilo ukrýt před vlezlými kapkami stále silnějšího deště.
Z úvah nad ranním posezením jej opět vytrhl ten zvuk. Uběhlo deset minut a budík se ozval znovu tím afektovaným tónem, jež trhá sny na kusy a navrací lidskou mysl do šedivé reality. Ještě pár chvil jej nechal vyřvávat na celou místnost, než se po něm ohnal a utišil ho.

Cestou do práce už nepršelo. Obloha byla však stále pokryta tím šedým plátnem a působila studeným dojmem. Poslední kapky se snášely, jako opožděná housata co klopýtají a hledají svoji mámu, ze zrezivělých okapů okolních domů na mokrý asfalt a s každým dopadem se ozvalo tlumené plesknutí. Kryštof se zastavil zrovna před výlohou onoho rychlého občerstvení jaké před chvílí pozoroval z okna a se zájmem pohlédl na mladou číšnici. Dělal, že čte tabuli s nabídkou práce, která byla pověšena ve výloze, na jeho vkus poměrně vysoko, ale ve skutečnosti po očku pokukoval po mladé číšnici. S příjemným výrazem ve tváři právě obsluhovala nějakého postaršího muže se stříbřitě prokvetlými vlasy. Kryštof je oba dva nějakou chvíli nenápadně pozoroval a přistihl se při myšlence, že by tam raději stál on, než ten cizí člověk. Mladá číšnice ho zaujala, líbila se mu, i když podle všeobecných hledisek nebyla žádnou kráskou. Měla trošku silnější boky, nebyla nějak zvlášť vysoká. To ale nevadilo, všecko mu vynahradil její milý úsměv, kterým obdarovala každého zákazníka. Nakonec mu to však nedalo a odebral se raději do práce, už takhle přijde pozdě!

Takhle to chodilo několik dní za sebou, pokaždé když se ráno probudil, ještě opuchlýma očima pozoroval jak zápasí s těžkými slunečníky a jak ji kolemjdoucí muži míjí aniž by jí pomohli. Chtěl to udělat sám, chtěl jí pomoct, ale byl daleko, dál než si všichni myslí. Cestou do práce se každé ráno zastavoval před výlohou a jen tak na oko hleděl na tabuli s nabídkou zaměstnání, kde se každý den měnily inzeráty. Mladá dívka si ho párkrát všimla, občas zachytil její podivně soucitný pohled. Lituje ho, že nemůže najít práci? Lituje ho, že se tak svědomitě pídí po každé nabídce ve městě a přesto nemůže žádné uplatnění najít? Nebo proč ho lituje? Ona netuší, že ve skutečnosti kouká na ni, netuší že je fascinován tím jak se usmívá na zákazníky a obdivně pozoruje její ruce, jak obratně balí pečivo do sáčků s logem firmy a podávají je zákazníkům. Netuší, že se mu o ní poslední dvě noci zdálo. Netuší, že pro něj něco znamená, je pro ni jenom chlap co zdánlivě nemůže najít práci.

Kryštof pracoval na poště. Sice to nebyl nijak skvělý džob, ale v současné situaci byl vůbec rád, že má co dělat. Navíc kolegové i vedení k němu byli milí a se vším co nevěděl mu ochotně pomohli. Zkrátka si neměl na co stěžovat. Každé ráno si za přepážku postavil horkou kávu z automatu a osm hodin obsluhoval širokou veřejnost. Babičky a dědečky, co si přišli pro důchod ochotně vyslechl, jak láteřily nad tím, že jim zase nepřidali. Nezkušeným mladým lidem zase poradil jak správně vypsat složenku a podobně. Tak to chodilo pět dní v týdnu už skoro rok, dnešek byl ale něčím výjimečný.
Zpočátku to vypadalo na stejně rutinní den, jako byli všechny ostatní. Stejně jako vždycky si za přepážku položil kávu z automatu a jenom co vychladla zapil s ní svoji denní dávku léků. Zhruba kolem desáté hodiny se však objevila ona. Možná měla dovolenou, nebo si jen odskočila poslat složenku, to nebylo důležité. Hlavní bylo, že stála za sklem před ním a stejným tichým hláskem, jakým zdravila svoje vlastní zákazníky, ho oslovila. „Dobrý den, chtěla bych zaplatit tady tuhle složenku.“ Kryštof na ni oněměle hleděl, než mu pořádně došlo, co po něm chce. Snažil se působit suverénně a stejně zkušenými pohyby jakými ona balí zákusky a pečivo vložil složenku do tiskárny a zadal příkaz k jejímu zpracování. Ještě před tím se ale nenápadně podíval na kolonku odesílatele a přečetl si její jméno. Soňa, zní to tak prostě a přece krásně. Najednou si nedovedl vybavit jméno, které by se k ní hodilo víc. Jenom co tiskárna vrátila označenou složenku zpět, odtrhl boční ústřižek, převzal od ní peníze a s nervózním úsměvem jí poděkoval. Ona mu úsměv opětovala a s lehkým přikývnutím se otočila a odešla. Měl z toho dobrý pocit, a byl šťastný, že ji viděl. Pak mu ovšem v mysli vyvstanula myšlenka, že už nebude moci na oko prozkoumávat tabuli s nabídkou práce. Zaměstnání má a ona to ví. A pak se rozhodl. Dnes odpoledne se staví do toho rychlého občerstvení a někam ji pozve.

Když se vracel z pošty, už mu jeho plán nepřipadal tak geniální jako ráno. Ale nakonec odhodlání zvítězilo nad pochybnostmi a on otevřel dveře do rychlého občerstvení. Spatřil však to, čeho se v duchu obával. Mezi prodejním pultem a dveřmi bylo asi pět schodů. Nezbývalo mu než pod nimi svůj vozíček zase otočit a vyjet ven. Na vteřinu zase zahlédl její soucitný výraz, který však neměl s hledáním práce nic společné. Možná v duchu chviličku doufal, že mu půjde pomoct, ale jí lidé taky nepomáhají, takový je život. Každý zažije chvíle, kdy se bude muset se svými slunečníky a schody vypořádat sám. Tak pomalu vyjel zase na ulici, kterou začal opět, jako tehdy když ji poprvé spatřil skrz okno svého bytu, zkrápět studený déšť. Dveře se zavřely a cinkot zvonečku ohlašujícího příchod nového zákazníka zanikl v ruchu ulice.

Další den se počasí začalo konečně zlepšovat a na skla výlohy začali dopadat první teplé paprsky letošního jara. Soňa seděla za pultem a nenápadně sledovala ulici, jestli se neobjeví ten muž na vozíčku. Včera večer na tabuli s nabídkou práce potají přidala jeden inzerát. Stálo na něm: Hledá se pošťák, co nemá rád schody. Kryštof se však už neobjevil. Vlastně se ten den nestalo vůbec nic zvláštního. Jenom možná ta sanitka co přijela naproti k domu, ale to není nic neobvyklé, sanitky tu přece projíždí každý den. Už si jich nikdo nevšímá. Už není nikdo, kdo by k nim vymýšlel příběhy!