PLAY II.

Letěli. Okolo se nacháezelo podivné... nic. Mělo všechny barvy a přitom žádnou. Bylo 3D a zároveň placaté. Prostě vše a nic.
Zelená ruka ho tiskla.

Najednou se všude okolo objevily paprsky. Červené, žluté, modré. Někdo Tam dole střílel. Podíval se Tam dolů a tam už nebylo to nic, rýsovalo se tam město obludných tvarů. Křiklavé oranžové budovy se rozprostíraly do nedohledna a jen malé mezery, náměstí, které měly barvu zelenou, dávaly najevo, že nejde o rozpálenou lávu.

Vojta se zamyslel. Tohle už viděl. Ano. Tohle je 55mors99, město v počítačové hře, kterou hrál včera. A předevčírem. A před tím taky. Vlastně si ani nepamatoval, kdy ji nehrál.

Ale teď to bylo jiné. Viděl město jinak, už to nebyla jen věc na obrazovce. Teď to byla realita. A nic pěkného mu nevěštila.

Pomalu se snášeli dolů, ten neznámý tvor kroužil jako pták, až dosedli na jenu z těch oranžových budov. Nezdálo se to jako dobrý nádpad - hned jak přistáli, objevili se všude okolo asi 100 cm vysocí tvorové s minimálně 100 očima a mířili na ně zbraněmi. Ale Vojta věděl s kým má tu čest. Tohle byli mj307p.

Konečně se Vojta mohl podívat svému "zachránci" do tváře. A byl to šok. Měl totiž obličej úplně stejný jako jeho otec. Tělo ne, to bylo nechutné, zelené a divně tvarované. Usmíval se.

Mj307p je odvedli do podivného sklepení, kde byl snad tisíc krabic - z každé z nich trčela nějaká část dětského těla. Ručička, nožička. V dálce uviděl hlavu.
Lehl si na zem a usnul.

Myslel si, že přirozeně, šipky ve svém krku si nepovšiml.

***

Když se Vojta probudil, plakal.