Oživlé vzpomínky

A mám za sebou další týden, stejný jako byl ten minulý, předminulý a stejný jako bude ten příští. Ve svém věku jsem už na tento stereotyp zvyklá. A na nějaké „řádění“ po barech jako dnešní mládež nemám už sílu ani náladu. Raději si sedám na pohovku a zapínám televizi.
„To je strašné.“ říkám si, když v televizních zprávách vidím pochod neonacistů židovskou čtvrtí v Praze. Myslela jsem, že něco takového se dnes už nemůže stát! Jak to, že to veřejnost dovolí a nesnaží se zasáhnout? Je vidět, že si neuvědomují, jaké bylo vidět umírat své nejbližší v „táborech smrti“. Začíná se mi zatmívat před očima, mám pocit, že jsem někde, kde čas nic neznamená. Televizi slyším jen z dálky a před očima mám obrazy z dob, na které se snažím dlouhá léta zapomenout.

Psal se rok 1941, dva roky předtím se Hitler zmocnil vlády v naší zemi. Rodiče mne a mé sourozence poslali nejbližším a nejrychlejším vlakem co nejdál od této nelidské zrůdy. Chtěli, abychom se dostali do bezpečí, do vzdálené a krásné Anglie. Měli jsme žít u jednoho starého pána v malebné vesničce, na které se válka ještě nestačila nijak podepsat. Netušili však, že nás čeká ještě větší nebezpečí, než kdybychom zůstali s nimi.
Stalo se to nedaleko za hranicemi, v jedné německé vesnici, jejíž jméno si už nepamatuji. V tu chvíli by nás ani ve snu nenapadlo, že tato zastávka bude pro nás konečnou. Na nádraží se objevili němečtí vojáci,byli jsme vyvedeni z vlaku a venku velitelem rozděleni do dvou skupin. První skupina byly děti, které měly to štěstí a narodily se se studánkovýma očima a blonďatou kšticí. Šly na převýchovu do německých rodin. Do této skupiny patřili mí sourozenci. Než jsme se stačili rozkoukat, odváděli je vojáci pryč. Ještě teď slyším křik a pláč mé nebohé sestřičky a mého brášky, když je vojáci násilím odvlékali. Ty, jež nejsou árijským typem, posílali do koncentračního tábora. Mezi ně patřím i já. Já a spousta dalších, které si pamatuji z vlaku, jenž nás měl zachránit. Teď sedíme také ve vlaku, ale ne tak pěkném a k naší hrůze nás veze tam, kde lidé umírají hladem a vysílením. Tam, kde smrt je na denním pořádku. Ano, do koncentračního tábora. Nevím, jak dlouho už jedeme. Jediné, co vnímám, je smutek a strach. Nebojím se o sebe, ale o své malé sourozence. Po tvářích mi tečou slzy a uvědomuji si, že je ani své rodiče už asi nikdy nespatřím. Doufám jen, že je potkal lepší osud než mne.
Po několika dnech nás vlak dovezl do krajiny nám neznámé a od vojáků jsme se dozvěděli, že do tábora musíme posledních pár kilometrů dojít po svých. Šli jsme rozbředlým sněhem, smíchaným s bahnem, byla nám zima, boty jsme měli promočené a nohy zesláblé. Dva chlapci se pokusili o útěk. Vojáci je bez milosti zastřelili a nechali jejich těla ležet v bahně, jako by to byly staré loutky, se kterými je už omrzelo si hrát, a proto je zahodili a šli pro nové. Mrtvá těla chlapců všichni překračovali jako suché stromy, jež jim spadly do cesty, a ne jako teplá těla, která před několika okamžiky byla schránkami pro dvě mladé, odvážné a nezkrotné duše. Když v dáli zahlédnu přísné vysoké betonové zdi, na vrcholu obehnané ostnatým drátem, vidím ještě před očima oba chlapce. Nezaslouží si, aby jejich těla byla takto pohozena v bahně a sežrána divokou zvěří. Pohled na ony zdi, jež se teď stanou mým domovem, mě však děsí a donutí na chlapce zapomenout. Jak chladně a nelítostně působí. Uvědomuji si, že právě tyto zdi uvidí většinu z nás umírat.
Než jsme mohli vstoupit do tábora, museli jsme si svléct všechno oblečení, aby nás Němci prohledali a vzali všechny naše šperky a cennosti. Všimla jsem si, že jedna dívka přede mnou si pod jazyk schovala zlatý prstýnek, zřejmě nějaké rodinné dědictví. Nebyla jsem však jediná, kdo to zahlédl. Naneštěstí si jí všiml jeden německý voják. Ani nevím, jak se to stalo, ale dívka najednou ležela mrtvá u mých nohou. Někdo její tělo odtáhl a ten voják, jenž ji zastřelil, nám řekl, ať už nikdo nic takového nezkouší. Poté co nás zkontrolovali,dostal každý nové „oblečení“ se svým identifikačním číslem a označením národnosti.
To, co jsem viděla, když nás vedli do našich nových „domovů“ - podlouhlých budov, jež vypadaly jako stáje, ve kterých jsme tu měli nějak žít, se stalo mou noční můrou na několik dalších let strávených v táboře. Kolem sebe jsem viděla jen smrt, mající tisíce odlišných tváří. Viděla jsem děti, které by ve svém věku měly být u své matky a hrát si s hračkami. Tady tomu však tak nebylo. Všechny ty malé děti byly pohublé, v očích měly hrůzu a tváře propadlé. Byly to jen dětské kostry potažené kůží, nucené vykonávat těžkou a tvrdou práci. Viděla jsem staré lidi, kteří zoufale toužili po zaslouženém odpočinku. Sotva se drželi na nohou, avšak němečtí vojáci je nutili nosit těžké kýble s vodou, jež měla být použita v kuchyni.
Ani nevím jak a kudy jsme došli do noclehárny, tak se zde mezi vězni této budově říkalo. Byla to budova plná tisíců paland. Nám bylo řečeno, ať si najdeme každá volnou postel, než se sem nahrnou ostatní a zaberou je. Poté jsme dostaly téměř průsvitný krajíc chleba a uložily se ke spánku. Vedle mne ležela pohublá dívenka, které jsem zprvu odhadovala nanejvýš 13 let. Ona mi však mou domněnku vyvrátila, bylo jí 21 a v táboře byla už šest měsíců. Jmenovala Kristýna a stala se mou spřízněnou duší po celou dobu věznění.
Druhý den jsme k snídani dostali černou tekutinu, vydávanou za kávu, s tímto nápojem však měla společnou jen barvu. Po této zoufale malé „snídani“ jsme byli vozy a vlakem dopraveni k místu, kde se stavěla nová železnice. Vojáci řekli, kdo kam má jít, a my začali pracovat. Já a mnoho dalších jsme měli upravovat terén, kterým měla železnice vést. K mé smůle byla Kristýna v jiné skupině a mě děsil pohled na ty pohublé a smutné tváře mých spolupracovníků. Snažila jsem se nevšímat si jejich zoufalých pohledů, které na sebe vrhali. Raději jsem se zamýšlela nad tím, jaký osud mě to potkal a zdali mám šanci přežít všechno to utrpení, jež mě tu čeká. Děsila jsem se toho, že jednou budu vypadat stejně jako ty přízraky kolem mne. Bude ze mne kostra potažená kůží s prázdným výrazem v očích a stále kručícím žaludkem.
Z mého rozjímání mě vytrhl voják, jenž nám řekl, ať jdeme k vozu, že nám bylo přivezeno jídlo. Vzala jsem si svůj příděl polévky a sedla si co nejdále od těch přízraků. Dosud si pamatuji, jak mě vyděsila otázka jednoho z chlapců. Ptal se, zdali si může přisednout, že nerad obědvá sám. Jeho přítomnost jsem přivítala, jelikož se mu na tváři podařilo vykouzlit milý úsměv. V jeho krásných, upřímných čokoládově hnědých očích se objevily šibalské jiskřičky. Ani trochu nepatřil k těm přízrakům všude kolem nás. Zjistila jsem, že pracuje ve stejné skupině jako já. Byla jsem za to moc ráda, jelikož jsem při hovoru s ním zapomněla, kde jsem a práce utíkala mnohem rychleji.
Od našeho prvního setkání uběhl už rok a my nejsme jen přátelé. Milovala jsem ho jako nikoho jiného a on mě také. Po dlouhé době jsem byla opravdu šťastná. V Honzově přítomnosti jsem zapomínala na vše kolem a svět se zdál hezčí. To však nemělo trvat moc dlouho. Nepatřil mezi ty, co se nechají jen tak bez odporu zavřít do klece a poslouchají příkazy svého zhýralého pána. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí vymyslet plán útěku. A to také přišlo. Prosil mě, ať jdu s ním, ale já ho odmítala. Nebyla jsem tak odvážná, abych se pokusila utéct a ani jsem neměla tolik sil, abych byla schopna utíkat, či se někde bez jídla a vody schovávat.
Neměli jsme ani čas se pořádně rozloučit a on se slibem, že se pro mě vrátí, zmizel ve tmě. Plna smutku a tísně jsem si šla lehnout do postele, které se tak ani říkat nedalo. Byla to prkna v železné konstrukci a přes ně byl jako náhražka povlečení hozen špinavý a roztrhaný hadr. Ráno, až do chvíle, kdy jsme měli nastoupit do vozů a jet do práce, vypadalo stejně jako rána, kterých jsem zde zažila už víc než dost. Do vozů nás však neposlali. Vojáci nám řekli, že se v noci jeden vězeň pokusil o útěk a jako varování ostatním bude před našima očima popraven. Když jsem to slyšela, hlava se mi zatočila, před očima jsem měla temno a cítila jsem prázdnotu, strašný smutek a zlost. Nenáviděla jsem všechny ty kostry, co stály kolem mne, Němce a sebe. Sebe za to, že jsem mu dovolila se o ten útěk pokusit. Přivedli ho před nás, velitel měl dlouhý proslov o tom, proč je popraven a ať se nikdo o nic podobného už nepokouší. Chvíli před tím, než ho zastřelili, mě jeho oči vyhledaly a jeho posledními slovy bylo: „Omlouvám se“. Omlouval se mi za to, že se nechal chytit a nemohl mě odsud dostat. Jediné,co jsem pak přes slzy viděla, bylo, jak padá k zemi. V tom okamžiku se všichni rozešli. Vojáci ho tam jako varování nechali ležet. Přistoupila jsem k němu, jeho hlavu vzala do dlaní a naposledy políbila jemné rty, smáčené slzami, jež mu ještě před chvílí kanuly po tvářích.

Vzpomínám si na to, jako by se to stalo teprve včera a ne před 67 lety. Při vzpomínce na Honzu, na jeho oči, vlídný úsměv a příjemný melodický hlas mě bolí u srdce a po tvářích mi nezadržitelně stékají slzy. Chci si je otřít, při pohledu na svou vrásčitou ruku si dnes více než kdy jindy uvědomuji svůj vysoký věk.
Z mého přemýšlení mě vytrhne stále pokračující reportáž o neonacistickém pochodu. To co vidím, mne však už tak nerozčiluje, naopak vlévá mi to do žil novou naději. Až teď si začínám všímat lidí protestujících proti pochodu, proti těm, co ho jdou, proti jejich víře, názorech a přesvědčeních. Zmýlila jsem se. Je vidět, že dnešní generace není v tomto směru zas tak zkažená a uvědomuje si vše, co jsme si prožili a snaží se svým dětem vytvořit budoucnost, ve které nebudou žádné otrocké tábory ani žádné zrůdy rovnající se Hitlerovi a jemu podobným. A i kdyby se někdo takový objevil, nebojí se povstat a včas ho zastavit.
S klidem v duši vypínám televizi a přecházím ke stolku, na kterém mám fotografie svých vnoučat. Ano, provdala jsem se. Na Honzu jsem sice nemohla zapomenout, ale uvědomila jsem si, že by nebyl rád, kdybych se kvůli vzpomínkám na něj neprovdala a svůj život tak promarnila. A má rodina? S rodiči ani sourozenci jsem se už nikdy neviděla. Pevně však věřím, že jednou se všichni znovu sejdeme a nesejdu se jen s nimi. Vím, že Honza na mne nezapomněl a odkudsi shora se na mě stále dívá a věrně na mě čeká.