Změna

Sedím a kolem mě je černočerná tma, jen pár pouličních lamp tence protíná tu temnotu. Všude je ticho, až si připadám, jako bych na celém světě byla sama. Chladný vítr si pohrává s mými havraními vlasy. Dívám se kolem sebe, na ztichlé domy a přemýšlím nad osudy lidí v nich, někteří v klidu a bez starostí spí nebo možná sedí stejně jako já a přemýšlí nad svým životem…přemýšlí, co asi udělali špatně a proč to muselo takhle dopadnout…

A tuhle otázku si pokládám i já a to nejmíň tisíckrát denně…Proč?…hmmm…tak to bohužel nevím a ani se to snad nikdy nedozvím. Proč se všechno tak změnilo a nezůstalo to jak to bývalo? Kde sem asi udělal chybu?

Poslední dobou můj život začíná prudce nabírat na obrátkách a nevím jestli to dokážu zastavit nebo alespoň zpomalit.

Nebudou tomu ani dva měsíce, co jsem se bezstarostně bavila s kamarády, smála se jejich vtípkům a život kolem mě v poklidu plynul, ale teď?… Teď všechno nabralo jiný směr a otočilo se o 180°, ale tak nějak nemůžu říct, že k dobrému. No i když…

Díky tomu sem poznala, že život je jak špatně rozehraná hra a že nikdo z něj stejně nevyvázneme živí.

Poznala jsem, že na světě nejsou jen dobří lidé, ale že jsou lidé, co jsou zákeřní, vypočítaví a kdo ví co ještě…ale sem ráda,že jsem se probudila z toho naivního snu o šťastném konci…jj..konec přijde, ale záleží na každém jaký bude, jestli dobrý nebo špatný. Mno…celkem by mě zajímalo, jaký bude ten můj…hmmm…těžko říct, ale kdyby ten konec měl přijít hned, tak by určitě šťastný nebyl…sice kamarádů mám hafec a můžu se na ně spolehnout, tedy alespoň ve většině případů. I když poslední dobou to celkem skřípe a z mé strany je to už většinou jen přetvářka, jako že jsem happy a strašně v pohodě. Mám je všechny moc ráda a nevím co bych bez nich dělala, ale časy se mění…mno, ale opak je pravdou…střídá se u mě jedna deprese za druhou, ale našla jsem si způsob, jak ty svoje stavy řešit…a to je žiletka, poslední dobou je to moje nejlepší kamarádka. Někdo si říká: ,,Holka, ty seš fakt magor, že to řešíš takhle!´´ mno…sama sem říkala, že bych to nikdy neudělal a tvrdě jsem odsuzovala lidi co to dělají, ale a na vlastní kůži jsem poznala, jak je ta bolest uklidňující, alespoň na chvíli mi dokáže pomoct.

Když tak sedím s žiletkou v ruce a pozoruji rudou rudou krev jak mi odkapává z čerstvých ran, přemýšlím, jaké by to bylo, skončit to jednou pro vždy. Nechat starosti tam někde daleko a od všeho utéct, ale vždycky mě něco zastaví, řeknu si, že ještě není tak zle, abych se vším skoncovala, pořád je tu někdo, kdo mě má rád…snad…i když poslední dobou o tom začínám dost pochybovat…=*