Vánoční povídka

Ten den mě probudila ukrutná zima. Převrátil jsem se na bok, ale tím jsem akorát probudil Bada. Naštvaně se zvedl, protáhl si ztuhlé nohy po mrazivé noci a šel se vyvenčit. Já si mezitím ubalil ranní cigaretku. Těma zmrzlýma prstama to šlo sice těžko, ale člověk si holt za pár let na ulici zvykne na všechno. Užuž jsem se chystal vyjít z vagonu - našeho útulného bydliště, když mi padl zrak na starý nástěnný kalendář provizorně přilepený na zeď. Dnes je Štědrý den! Super...
Kouřil jsem před vagonem a přemýšlel. Jsou Vánoce. To by mohli bejt lidi hodný. Třeba si dneska slušně vyděláme. Poplácal jsem Bada po boku a vyšli jsme do práce.
Po pár minutách se na mě opravdu usmálo štěstí. Nějaká hodná stará paní mě politovala, pochválila mi psa a dostal jsem sto korun, prý ať si s Badem uděláme pěkný svátky. Proč ne? Skočil jsem do Tesca pro kus kabanosu, pečivo, konzervu pro psa, sobě krabici vína a šup domů se najíst. Spravedlivě jsme se rozdělili, akorát to vínko jsem si nechal pro sebe. Už se pomalu ztmívalo. Příjemně naladěn jsem se rozhodl pro štědrovečerní procházku.
Chodil jsem s Badem liduprázdnými ulicemi. Kdo by tady taky teď trčel, že? Všude poblikávaly neonové vánoční ozdoby, tak kýčovité, jako ostatně celé Vánoce. Za okny bytů svítily stromečky, občas bylo vidět spokojenou rodinku u večeře, netrpělivé děti poposedávající na židli a čekající na vytoužené zazvonění zvonečku. Ve vzduchu jsem cítil lásku a pohodu. Ale co já? Vánoce nemám rád. Už jen proto, že by lidi měli být s těma, co mají nejradši. Ale já jsem přece s Badem celý rok, a nikoho jiného nemám...
Abych se dostal ze sentimentální nálady, rozhodl jsem se zajít na Petrov. Určitě tam potkám nějakého kamaráda. Kráčeli jsme pomalu po hradbách a já marně čekal, až uvidím známou tvář. Najednou mě praštila do nosu vůně svařeného vína. Cože? Tady? To bude nějaká blbost. Šel jsem po čichu a pořád nevěřil. Za rohem na lavičce však seděl postarší pán a usrkával horký nápoj. Z hrnku se kouřilo a všude kolem se linula ta božská vůně.
"Dobrý večer," pozdravil jsem a polknul, "a veselé Vánoce!"
Pán vzhlédl od hrnku a lehce se usmál. "Dobrej, synku. A děkuju za přání, tobě taky. Však si pojď přisednout. Dáš si svařáček?" zeptal se mě, stále se usmívajíc, ale stejně už mi nalíval do druhého hrníčku.
Milerád jsem přijal nabízený hrnek a usadil se vedle něj. Bad mi ulehl k nohám a trpělivě čekal.
"Pěknej pes," promluvil zas ten pán se zálibným pohledem. "A co vůbec děláte tady? Proč nejste doma s rodinou?"
Zamáčkl jsem slzu a rozpovídal se o svém osudu. Pán zaujatě poslouchal. Po mém vyprávění se na chvíli zamyslel a pak sáhl za sebe. Vytáhl batoh, z něj malý ozdobený stromeček a dva dárečky. Stromeček postavil před nás na zem a dárky mi vrazil do rukou.
"To máte ode mě k Vánocům. Užijte si to, snad se vám to bude hodit. Ještě jednou veselé Vánoce, a ať se vám daří. Nashledanou," pronesl klidným hlasem a zmizel. Chvíli jsem se rozkoukával, neschopen slova, a když jsem se vzpamatoval, rozbalil jsem dárky. V jednom byla krásná teplá deka a ve druhým kožený obojek se šátkem, který jsem chtěl Badovi už dávno koupit. Měl jsem obrovskou radost. Vyběhl jsem za tím milým pánem, ale už po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a šel s Badem pomalu na vagón. Až ho tady zas potkám, musím mu poděkovat.
Hned druhý den jsem o této neuvěřitelné příhodě vyprávěl kamarádům. Jeden starý bezdomovec se krátce zamyslil a pak se mě optal na pár detailů z mého vyprávění. Nechápal jsem, jak to může tak přesně vědět, ale hned mi to objasnil: "Víš, zhruba před deseti rokama tady žil jeden chlap. Měl dobrou práci, šťastnou rodinu, prostě všechno, co si mohl přát. Jenže jednou před Vánocema o všechno přišel. Opustila ho žena i s dcerou, syn se mu zabil v autě, vyhodili ho z práce, ztratil bydlení. Přesně na Štědrej den si vyšel na Petrov a skočil z hradeb, zrovna tam, kdes včera potkal toho tvýho Ježíška. Samozřejmě se zabil. No a od té doby ho tam každej rok někdo potká, každej rok někomu udělá hezký Vánoce, když jemu samýmu se to nepovedlo. Říkáme mu Vánoční mužík. Kdybych ho sám neviděl, nevěřl bych, ale je to pravda. Sám to teď můžeš potvrdit."
Tak takhle je to tedy. Už si nemyslím, že mám zpackanej život. Vidím, že to může být i horší. A já mu v tom leknutí ani nepoděkoval za dárky! Snad to napravím příští rok. Nebo třeba rovnou: Děkuju ti, Vánoční mužíku! Doufám, že mě tam nahoře slyšíš...