Světlá tma

Jednoho chladného podzimního dne se v lese potkali starý mrzutý medvěd s vlkem. Vlk seděl na skalce a pozoroval dění kolem. Pod skalkou protékal potůček – čistý a krásný. Vítr zašuměl starou melodii moudrých stromů. Medvěd přisedl vedle vlka a zabručel na pozdrav. Vlk pouze pokýval hlavou a dál se zaobíral krajinou. Po dlouhé době mlčení se medvěd odvážil a zeptal se vlka: „Vlku, proč jsi se na mě ještě ani jednou nepodíval?“ Vlk pomalu otočil hlavu. Jeho oči hleděly do prázdna. „Nic, než tmu, bych nespatřil.“ Medvěd pochopil. Dlouho si spolu povídali. Bylo jim spolu tuze dobře.
Nad kopcem se začalo stmívat. Mladý měsíc vyskočil na oblohu v plné síle. „Dobrou.“ Zašeptal do ticha. Jeho jemné melodické zavytí se neslo údolím. Medvěd nechápal plno vět, co mu vlk za tu dobu pověděl. „Vlčku, je mi tě líto. Nechápu, jak s tím můžeš žít. Kdybych já neviděl, tak bych asi zemřel. Je tolik věcí, které rád vidím. Mé oči jsou mým srdcem.“ Zakončil svá slova. Vlk s odpovědí dlouho vyčkával. Potom jen řekl: „Co je důležité, je očím neviditelné. Já sice nevidím jídlo, které jím. Krajinu, kterou kráčím. Rodinu, která mě miluje. Já to dokáži vycítit a to je důležité. Tohle jsou oči našeho života.“ Medvěd na něho udiveně hleděl. V hlavě mu proudilo hodně otázek.
Na údolí dopadla tma. Vlk se zvedl k odchodu. Naposledy se podíval směrem k medvědovi a vydal se na dlouhou cestu domů.