Živote, živote!

„Je to už hodně dávno, co se tento příběh odehrál. Vidím ho však tak živě, jako by právě probíhal. Není ani divu, když ten příběh je můj.“ Začala svůj příběh vyprávět starší žena. V nemocnici strávila už dlouhou dobu. Od pohledu byla velmi příjemná, možná proto jsme ji měli tak rádi. Když jsem mívala noční službu, tak jsem k ní ráda chodívala. Povídala mi své příběhy. Uměla poutavě vyprávět, její příběhy měly cosi do sebe. Dnes to ale bylo jiné, svůj příběh začala vyprávět velmi neobvykle. Sedla jsem si na křesílko vedle ní a naslouchala. Kolem mě se shluklo pár dalších lidí, kteří jí rádi naslouchali. Dneska její oči byly tak něžné. A já myslela, že už to víc snad nejde. Tiše jsem se zaposlouchala…
Dětství prožívala snad jako každé dítě. Ve vlastním světě, který dospělí moc nechápali. Hrála různé hry, běhala s dětmi venku, prožívala neuvěřitelná dobrodružství. Její první problém nastal až po rozvodu rodičů. Změna školy přinesla i nové postavení ve škole. Až teprve tam poznala, jak můžou být lidé krutí. Dva roky stála sama proti psychické šikaně celé školy. Nikdy nezapadala, i když se o to hodně snažila. Nakonec to vzdala a raději večer plakala do polštáře. S každým dalším dnem se měnila. Její dobrá povaha se změnila v uzavřenou komnatu. Škole se snažila vyhýbat jak to jen šlo. Jenže podvádět se nedá věčně, a tak do školy prostě musela. Chodila se sklopenou hlavou, aby se nemusela dívat do očí těm proradným spolužákům. Naučila se neslyšet ošklivé poznámky spolužáků. Všechno se v ní hromadilo a praskalo to až večer, kdy byla sama. Každý den pečlivě hrála divadlo šťastné dívky. Bylo to vysilující, ale nechtěla přidělávat matce starosti. Až teprve večer sundala tu masku, která jí halila. Změna nastala až přechodem na druhý stupeň základní školy. Tam jí poznala. Dívku, která jí tolik změnila život. Obě stáli bokem velkému dění v tělocvičně. Každá v jiném rohu. Ani jedna z nich netušila, jak jsou na tom stejně. Nakonec v sobě našli spojenkyně. Naučili se společně ignorovat poznámky, které často trefily svůj cíl.
Atmosféra doma se pomalu měnila v jeden velký boj. Přestávala vnímat tento svět a řešila své problémy útěkem jinam. Do světa, kde žila jen ona sama. Velmi rychle si na to zvykla a pochopila, že to je jistý dar. Jenže tenhle dar měl být i prokletím, jak se později ukázalo. Často se uzavírala sama do sebe. Její kamarádka jí to vyčítala, ale ona už to nemohla zastavit. Problémy se začaly stupňovat. Brzy ani útěk do jiného světa nepomohl. Tenkrát poprvé sáhla po ostrém noži a ublížila si. Až do konce deváté třídy na tom byla závislá. Dodávalo jí to pomoc, kterou tak zoufale hledala. Nakonec i to přestalo pomáhat…
Přechod na jinou školu přinesl velmi dobré výsledky. Byl to krásný pocit, když se nemusela bát okolí. Avšak ona se pořád bála. Její oči oblizovaly podlahu, klepala se a byla uzavřená. Často se k ní vracely deprese. Kolikrát už byly velmi silné. Po večerech myslívala na sebevraždu, ale neměla k tomu dost odvahy. Všechno bylo tolik složité. Neviděla cestu, kterou by se dala. A tehdy tam zahrála roli právě její kamarádka. Zamilovali se do sebe. Byl to silný cit, ale bylo těžké s tím žít. Jejich vztah rychle skončil. Začala hledat jiné jistoty, ale vždy se spálila. Deprese začaly zesilovat. Připadala si tak opuštěná. Poslední rána, která jí uvnitř dorazila, bylo znásilnění. To už nevydržela a pokusila si vzít život. Tím dnem začalo její léčení. Dostala novou naději, které se chopila. Dokázala se z toho všeho dostat. Začala žít nový život. Byl lepší, než ten předtím.
Vzala si muže svých snů a měla s ním děti. Zpočátku galantní muž se změnil v hnusného alkoholika a násilníka. Znovu ztrácela jistotu a začala upadat v deprese. Lidé si na ni ukazovali a smáli se jí. Nedokázala takhle dál žít. Když zjistil její plány, snažil se jí to vymluvit. Když mu odpustila, vždy jí znovu zradil. Jednoho dne sbalila děti a odešla žít k mámě. S ní vycházela krátkou dobu. Z toho posledního, co měla, si pořídila malý byteček. Získala práci, přátele a pokusila se znovu žít. Děti rostly jako z vody. Po dlouhé době našla muže, který byl na ni hodný. Prožili spolu krásné dny. Den před svatbou ale zemřel. To byla poslední kapka. Přestala úplně žít a hledala útěchu v alkoholu. Sociálka jí sebrala děti. Zůstala úplně sama. Začala se léčit ze závislosti z alkoholu. Dokázala se znovu postavit na nohy. Z posledních sil dala všechno do pořádku. Dostala práci, koupila si byt, úspěšně splácela dluhy. Začala konečně žít. Měla pár přátel. Tenhle život jí vyhovoval. Děti už nikdy neviděla. Začala pomáhat lidem v nouzi. Získala úspěch i postavení…
„Nikdy jsem nezapomněla na tu bolest, kterou mi přines život. Ale když teď na to koukám, nebylo to tak hrozné. Měla jsem i krásné chvilky. Našla jsem se až moc pozdě, ale našla.“
Dlouho jsem seděla vedle ní a hladila jí po ruce. Bylo mi jí líto, ale ona to tak nebrala. Měla život ráda. Věřila, že jí čeká něco tam nahoře. I když byla v nemocnici, vždy nám ráda pomohla. Uměla naslouchat a její pohled příjemně hřál. Několikrát mi pomohla. Milovala jsem tu ženu. Byla tak silná – poučená životem. I když si to myslela, tak jí nikdy nedostal. Vždy hrdě zvedla hlavu a plivla osudu do tváře. Ta žena byla něco víc, byla nám všech matkou. Políbila mě na čelíčko a s úsměvem se rozloučila. Byla jsem ráda, že se ze svého trápení konečně vypovídala.
Ráno jsem spěchala s plnou náručí květin k ní na pokoj. Vtančila jsem do pokoje a chtěla se rozběhnout k ní. Zastavila mě však postel, která byla prázdná. Něčí ruka mě chytla za rameno a ten někdo tiše promluvil: „Dnes ráno zemřela…“