Sám mezi lidmi..

Zdál se mi sen. Postava byla celá v černém, jen její obličej zářil. Byl skrytý pod bílou maskou s černými pruhy přes oči, jako to nosí divadelní umělci, hrající beze slov. Šel ulicí. Kam se podíval, byli lidi. Zástupy lidí. A přece si připadal tak sám. Nikdo si ho nevšímal, nikdo ho nechtěl vidět, přestože byl tak odlišný. Nebo právě proto? Vrážel do lidí. Chtěl cítit aspoň letmý dotyk. Okolí to však vzalo příliš chladně. Vzdal se proto lidské společnosti. Šel hledat pomoc jinam. Do přírody. Blížil se k městskému parku, kde vykvetla jediná kopretina. Rozběhl se. Jednak proto, aby unikl té odmítavé a chladné lidské společnosti a jednak proto, aby se co nejdříve dostal k té křehké nádheře. Utíkal čím dál rychleji. Lidé si ho začali všímat. Očarován krásnem však změnu v okolí nezpozoroval. Když k němu své zraky přivrátili všichni, s ohlušujícím rachotem narazil na neviditelnou zeď. Zhroutil se na zem a s třeštěním v hlavě si uvědomil, co se právě stalo. Zeď ho dělí od krásna, od ráje, od svobody, a odsuzuje ho k věčnému soužití s těmi krutými bytostmi – s lidmi. Proud jeho myšlenek přetrhly výbuchy smíchu a posměšné poznámky. Ovšemže všem přišlo nesmírně zábavné, že se někdo mezi chodníkem a parkem sesype bez zřejmého důvodu. Oni totiž zeď neviděli. Pro ně je park pouze místem, kde rostou stromy a důchodci tam venčí psi. Zato náš mim v tom viděl smysl života. Ano, svět je škodolibý. Pokud nezapadneme do každodenního stereotypu, nebudeme šťastní. V tom jsem se probudila. Díky Bohu, byl to jen sen. Svět není takový.

Na nočním stolku mi ležela bílá maska, kterou nosí varietní umělci...