Zázrak??

Jsem ve tmě.. nic nevidím.. rukama šmátrám kolem sebe.. nic necítím.. Jako bych byla ve velkém, prázdném prostoru.. Když se hnu, vše se změní.. Najednou nemám pevnou půdu pod nohama.. škobrtám.. padám do hlubin.. narážím do stěn.. Když se ale zastavím, jsem opět jen já a tma.. široko daleko nic.. žádná překážka, žádná past.. přesto padám.. Jsem už celá pomlácená.. nevím, co mám dělat.. naprostá bezmoc.. Vyčerpáním si sednu a mám pocit, jako bych levitovala.. To není zem, na čem sedím.. To je vzduch.. V této bezvýchodnosti vidím krásu.. Sedím tu minutu, dvě, půl hodiny, půl dne.. Už ani nevnímám.. jen jsem.. Když nevnímám, tak vlastně nejsem!!
Vtom slyším z dálky hudbu.. jinou, neobvyklou, nadpozemskou.. Objevuju ve tmě světlo.. jakoby vznikalo z těch překrásných tónů.. Není to světlo jako od žárovky.. Vypadá to jinak než osvětlené velkoměsto.. Není to ani slunce, přesto se mu podobá nejvíce.. Bude to asi tím, že Slunce je jinde, než cokoliv, co jsem kdy mohla tady na Zemi poznat.. Světlo se zvětšuje.. Začíná nabývat tvaru.. Něco mi připomíná.. Ano, je to lidská postava.. Rozeznávám ruce, nohy, hlavu, tělo.. Ne, to není možné!! Ale ano.. postava je celá v černém, přesto září!!

Přistupuje ke mně a podává mi kopretinu..

Přijmu ji.. Najednou je světlo všude kolem.. žádné předměty nevidím.. jsem oslněna.. záře je příliš intenzivní.. Néé!! Tak tomu se říká přesun z bláta do louže.. Tentokrát se netopím ve tmě, ale ve světle.. Ale počkat.. Co to je?! Tohle jsem nikdy necítila.. Zvláštní chvění projíždí celým mým tělem.. Kde končí?? Kde začíná?? Nevím, je všude.. Hlava se mi projasňuje.. Vnímám původce toho všeho.. Je to chlapec s kopretionou, princ na bílém koni.. Drží mě za ruku.. Ten pocit je BEZPEČÍ.. Už nejsem sama ve tmě.. Jsem na světle a s někým.. Žiju!!