Pohled pravdy

Vystoupil jsem z podzemní dráhy. Odtud jsem to měl už jen krásných pět minut chůzí ke kamarádovi. Měl bych tam trávit večer. Byl podzim a zrovna se začalo stmívat. S kamarádem jsme se dohodli, že si uděláme pěkný večer - pánskou jízdu. Kouknem na nějaký ten film, dáme si pivko, a tak. Jelikož začíná víkend, tak zítra není kam spěchat. Tudíž je jasné, že se jízda protáhne až do pozdních nočních či časných ranních hodin.

Pln zamyšlení, jak asi bude probíhat večer, jsem procházel sídlištěm po již naučené cestě. Myšlenky se mi zastavily. I já se najednou zastavil. Byl večer a spousta lidí trávila čas někde po hospodách nebo zábavách, tak jsem nikde nikoho neviděl. Zasekl jsem se uprostřed malého parku s hřištěm pro děti. Počkat! Přeci jen tu někdo je. Líbající se pár. Vášnivé polibky. Hlazení rukama. Jedna z rukou muže hluboko v dívčím rozkroku. Že jim to ale jde. Jen ať si užívají, dokud jsou mladí, pomyslel jsem si.

Ale něco mi pořád nehrálo. Dal jsem se do pomalé, vyrovnané a víceméně neslyšné chůze. Jedním okem jsem stále pozoroval pár, ke kterému jsem se blížil. Už jsem byl těsně u jejich lavičky. Slečna mě zaslechla a vykoukla zpoza mužova ramene. Rychle jsem sklopil oči, abych nebyl za nějakého šmíráka, ale naše pohledy se setkaly. Na necelou vteřinku, ale přesto. Přidal jsem do kroku, zarazil pohled do země a pokračoval dál.

To není možné. To nemůže být ona. Co by tady dělala? Myšlenky se mi rozeběhly proudem. Ne, to by mi nemohla udělat. Určitě je doma a dívá se na televizi, nebo surfuje na internetu. Nemohla to být ona. Opět jsem se zastavil. Dvojce byla z dohledu, ale pořád… Počkat! Vytáhl jsem mobil. Jasně, zavolám jí a uvidím, jestli jen zbytečně nezmatkuji. Přiložil jsem si mobil k uchu. Za zády se mi ozvalo zvonění mobilu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem slyšel známý tón v mém telefonu. Položil jsem to se zděšením, co bych se dozvěděl. Dal jsem se do chůze a zády slyšel něco, co znělo: "Ale nic, v pohodě. To byl jen můj přítel. Nevím, co zase chtěl." Tak tohle jsem přesně slyšet nechtěl.

Ani nevím, jestli jsem byl víc naštvaný nebo smutný. Zbývalo mi už jen pár metrů ke kamarádovu domu. Sedl jsem si na lavičku. Opět jsem se zamyslel. Jak mi to mohla udělat? Dal jsem jí první poslední. Sám toho moc nemám, ale pro ten krásný úsměv bych udělal cokoliv. Nemohla si na nic stěžovat. Měla vše, co chtěla. I to, o co si sama neřekla, ale já jí to vždy poznal na očích. Na těch krásných očích. Proč? Sakra proč? Možná jsem pro ni nebyl moc přitažlivý, ale to by si rozmyslela už na začátku a ne po takové době. Byl to krásný vztah. Úžasný. Ani jsme se moc nehádali. Vycházeli jsme spolu víceméně bezproblémově. To nemůže být pravda. Je to jen blbá náhoda. Já vím, je blbost se takhle přesvědčovat, ale co kdyby. Ne. Byla to krutá realita.

Zapálil jsem si cigaretu. Byl jsem smutkem a vztekem bez sebe. Pěstí jsem udeřil do lavičky. Dřevo zapraskalo. Tedy pokud to nebyly moje klouby. Slzy mi stékaly po tvářích. Vždyť se chovám jako děcko, kterému sebrali hračku. I tak, tento vztah byl náplní mého života posledních mnoha měsíců. Mozek si teprve teď uvědomil, co jsem provedl s rukou. Ostrá bolest mi projela celou paží. Další vlna slz mi zvlhčila tváře. Podíval jsem se na ruku. Dva klouby rozedřené do krve, ty zbývající jen pohmožděné. To se zahojí mnohem dřív, než nůž pravdy, který mi byl zaražen do srdce plného citů. Ty se bouří a bortí jak domeček z karet, přitom se zdál být postavený tak pevně. Zapálil jsem si, opět.

Zdravou rukou jsem šáhl pro peněženku. Otevřel jsem ji. Zase jsem se díval do toho obličeje. Ty krásné oči a zářivý úsměv. Uronil jsem další slzu. Vždy se na mě takhle smála. Ať udělala cokoliv, já jí odpustil. Nejspíš to byla ta chyba. Ano, byla. Ale tohle jí, vlastně sobě, neodpustím. Stále jsem se koukal na tu fotku. Taková ztráta, proběhlo mi hlavou.

Vedle fotky byla vložená žiletka. Občas jsem ji používal k ořezání papírů. Pohodlné, rychlé, originální a hlavně ostré. Chvíli jsem hleděl na tu žiletku. Vybalil jsem ji. Obal odhodil na zem. Utřel jsem si oči, aby to moje ruce neodnesly ještě víc, než do teď. Podíval jsem se na žiletku. Pak na moje zápěstí. Za co mi vlastně stála? Byla pro mě vším. Myšlenky se praly uvnitř mojí hlavy. Přiložil jsem žiletku k zápěstí. Byla pro mě vším, opět mi proběhlo hlavou. Vědomí narazilo do stěny. Omyl. Žiletku jsem upustil na zem. Vstal jsem z lavičky a vydal se na cestu. Byla vším. Teď už tomu tak není. Vším mi je vlastní život a ten si jen tak vzít nenechám.