V samotě

Ve slovech je síla, právě těmito slovy jeho příběh začíná, protože člověk, jenž spatřil krásu v umění slov tak vždy začíná. Jeho životní příběh? Koho by zajímal? Asi nikoho, mnohem zajímavější je jeho po-životní příběh. Je to už mnoho let, kdy se změnil, kdy umřel, aby se znovu narodil, prokletá existence nebo celý svět.
Zvedl se ze staré rozpraskané židle, aby spočinul na rudě lemovaném perském koberci. V tu chvíli náš příběh začal, můj a jeho. Začal mi o sobě vyprávět, v jeho slovech bylo slyšet plno bolesti, mnoho zklamání, třásl se, přes jeho mladá léta vypadal tak staře. „Nedokážu snášet tu samotu. Nedokážu. Nedokážu! Nedokážu to. Ne, nedokážu!“, v místnosti leželo několik prázdných lahví od alkoholu, nepořádek byl všude a já jen stál a sledoval ten začerněný obraz. Padl na kolena a začal se smát, popadal se za hlavu a mlátil s ní o zem, pak jí zvedal, trhal si vlasy a zase se znovu šíleně smál, choval se jako šílený, začal rozbíjet sklo o zdi, začal se svíjet, koupal se ve střepech a jeho koberec se zbarvoval do sytě rudé barvy. Přál jsem si mu pomoci, vytáhnout ho z toho všeho, popadnout ho za ramena a odtáhnout ho daleko, pryč z té temnoty. Nemohl jsem se pohnout, nedokázal jsem se hnout z místa, nedokázal, jen jsem pozoroval jeho zkázu. Uklidnil se, přestal sebou trhat, sklopil hlavu k zemi, „Proč? Proč?“ Začal polykat slzy stékající z jeho tváří, kde se jen vzaly? Snad alkohol v jeho krvi mu dodal záchvěv toho, čemu se říká pocity, dodal mu další slzy. Už nevěděl jak dál, nechtěl jít dál, rozhodl se a sebral sílu, aby otevřel okno. Konečně, nebe se před ním rozprostíralo, a nahoře v něm ležely půvabné hvězdy, vábily ho k sobě, toužil se jich dotknout, toužil poznat teplo z jejich záře, chtěl být s nimi. Vykročil na parapet a natáhl ruce před sebe. V tu chvíli mnou projel mráz, v tu chvíli jsem na něj začal volat, chtěl jsem, aby to nedělal, chtěl jsem aby se vrátil zpět, jako tolikrát předtím. Neslyšel mě, ani jedno slovo nedoletělo k jeho uším. Pak objal hvězdu, aby letěl za ní, rozhodl se, skončil to, konečně se na jeho tváři objevil výraz štěstí. Konečně. A já stál sám v prázdné místnosti a se slzami v očích na něj vzpomínal, vzpomínal jsem na to, co se mi ještě nestalo. Nechci to tak, nechci to tak, nechci to tak! Ne, nechci!
V pocitech je síla, dá se jimi zachránit život, ale i zničit. Je to už mnoho let, kdy se změnil, kdy umřel, ale znovu se narodil, aby srdce pocity naplnil.