Bílá křídla naděje

„Hloupost. Říkám ti hloupost. Toto nemůže dopadnout dobře.“ Angelika klečela před sestrou a z očí jí tekly slzy. Věděla, že má sestra právo křičet. Ale právě teď by potřebovala podpořit a ujistit, že vše se zase v dobré obrátí.
„Je to pouhý člověk!“ rozčilovala se Viktorie dál. Křídla se jí divoce třásla hněvem.
„Já vím.“ zašeptala Angel. „Ale on je jiný než ostatní. Je čestný, spravedlivý, milý a něžný.“ vzhlédla k sestře a sepjala ruce. „Neříkej to otci. Zabil by ho. Raději sama propadnu peklu jako jeden z padlých andělů, než abych ho viděla umírat.“
„Není tak těžké se pro někoho objetovat. Obtížné je najít takového, aby objeť stála za to. Vážně je pro tebe tak důležitý?“
Klečící tiše kývla a po tvářích jí stékaly slzy.
Viktorie pomohla Angel vstát. Neměla o lidech valné mínění, nevěřila jim. Smrtelník- úskočný, vrtkavý, toužící po moci a vládě. Na své cestě za slávou nehledí na zlomená srdce, raněné duše ani na zmařené city. Tak je viděla. Přesto se však, jako správný anděl, snažila pomáhat a vést k lepším cílům, k lásce a porozumění. Ale stejně jako většina nebezských poslů věděla, že tento boj jednou prohrají. Proto už polevovali ve svých snaženích.
Angel však byla ještě mladá. Nezažila tolik bolesti jako Viktorie. Věřila v sílu lidí. Věřila ve výhru. Všechny naděje vkládala do bijícího srdce, poslední části člověka, která žije ze štěstí druhých. Věřila v lásku.
Poslední dobou čím dál silněji cítila, že může uspět. Potkala jeho. On byl její inspirací, nadějí, jejím životem. Pouhý člověk. Nechápala Viktoriinu reakci. Tristan není takový, jak si myslí.
„Dobrá. Pomlčím o tom. Prozatím. Ale musíš mi slíbit, že neuděláš něco, čeho bys pak mohla litovat. Buď opatrná, už nejde jenom o tebe. Když mi dokážeš, že to, v co věříš, je opravdové, pokusím se ještě smrtelníky zachránit.“
Angelika se zaradovala. Nic jednoduššího neexistuje. Ukáže sestře, že lidi jsou stále schopní milovat. A začne s Tristanem.
Kdyby ho nepotkala, vysnila by si ho. Už dlouho vede jeho kroky. Už dlouho mu tajně radí. Už dlouho střeží jeho cestu. Už dlouho ho miluje. Věděla, že nesmí, věděla, že tím riskuje vše, co kdy měla, ale nemohla si pomoct. Bylo pro ni požehnáním vidět ho se smát. Jen jediné ji mučilo. Nikdy ho nepohladí. Nepolíbí. Co by dala za jediný tanec. Tristan nesmí znát pravdu o její existenci. Porušila by řád. Vše by se sesypalo. Nikdy nemohou být spolu. Už jen ta představa ji způsobovala muka.
Náhle jí přeběhl mráz po zádech. Špatná předtucha. Znamení. Někdo byl v nebezpečí. Ne. Tristan ne. Nesmí. Jak to zjistit? Posadila se a snažila se soustředit. Myšlenky však neustále neposlušně poletovaly. Co když se mu něco stalo? Ale tím, že začne propadat zoufalství mu nepomůže. Napojila se na jeho myšlenky, cítila ho. Strach a bezmoc mu zaplavovaly smysly. Promluvila na něj. Snažila se ho uklidnit, ale nedařilo se.
„Musím za ním.“ zamumlala, aniž by si uvědomila, že to vyslovila nahlas. Bez rozmýšlení se snesla k zemi. Cesta jí připadala nekonečná. Nestihnu to, pomyslela si. Opět se spojila s jeho myslí. Už neslyšela žádné výkřiky. Po beznaději nebylo ani památky. Stejně jako po ničem. A to jí děsilo víc, než předchozí utrpení. Vše se vytratilo. Zůstala jenom prázdnota a ticho. Bez známek života.
Přistála v lese, daleko od cesty. Rozhlížela se, ale slzy se jí draly do očí. Nic neviděla. Padla na kolena. Volala. Však jen další ticho odpovídalo.
Najednou, stejně rychle jako předtím, přišlo další znamení. Táhlo ji ke vzdálenému stromu. Angel to nedokázala vysvětlit. Cítila, že jde správně.
A pak ho spatřila. Ležel na zádech a měl zavřené oči. Každý, kdo by šel kolem, by si pomyslil, že ten Neznámý v trávě spí. Nebýt šípu, jež mu čněl z prsou. Rozeběhla se k němu. Nejsi mrtvý! Nemůžeš být mrtvý! Jsi můj život, křičela v duchu. Klekla si k němu a položila si jeho hlavu do klína, nedbaje krve, jíž si potřísnila bílou řízu. „Pomohu ti. Budeš opět v pořádku. Opět se budeš smát. Ač to nesmím udělat. Ale tvůj život je mi dražší než ten můj, který jsem nucena žít bez tebe.“ nemohl ji slyšet. Byl už daleko. Vztáhla k němu ruce. Zlatě zářily a hřály. Neměla ponětí, jak dlouho ho léčila. Snad věčnost, snad vteřinu. Čas se vytratil a zůstali jen oni dva.
Až se jí v náručí zavrtěl. Otevřel oči, přejel si rukou přes ránu, po které nezbylo ani škrábnutí. Chvíli se zmateně rozhlížel a potom vzhlédl. A v té chvíli se jejich pohledy setkaly. Vše, po čem Angel kdy toužila, se splnilo. Mohla mu pohlédnout do očí. Vpíjela se do nich. Toužila se v nich utopit.
„Kdo jsem?“ zeptal se. Angel se usmála. „Zase si vzpomeneš. Potřebuješ jen čas. A toho máš teď spoustu.“
„Zeptal bych se, kdo jsi ty, ale znám odpověď. Zvláštní. Na mé jméno si nevzpomínám a to tvé mě provází celým životem.“ Spatřil její křídla. „Bílá křídla naděje.“ řekl a pohladil je. „Můžeš mi pomoci i v hledání mého já?“ zeptal se, ale jakoby tušil odpověď. Angel smutně zakroutila hlavou. „Toto není můj boj. Jen ty máš právo najít svou identitu. Můžu tě ujistit, že stojím při tobě, ať už učiníš cokoli. V těžkých chvílích ti budu oporou. Ale zbytek je na tobě. Teď musím jít. Volají mě.“ s těžkým srdcem se otočila, ale zarazila se, když zaslechla to prosící zůstaň. Nedokázala ho v tuto chvíli opustit. Jestliže se nevrátí ihned, čeká jí těžký trest. Už tak byla situace špatná. Porušila řád. Viděl ji. Smrtelník. Mluvila s ním. Však v tuto chvíli nedbala na blížící se hrozby.
„Je to skutečnost nebo krásný sen?“ ptal se nevěříc. Šli vedle sebe a užívali přítomnosti toho druhého.
„Jen pár okamžiků, jež nám byly dopřány. Poprvé a naposledy. Jak se rozhodnout, když mozek brání a srdce křičí ANO!?“ zastavili se. Angel cítila, jak jí těžknou křídla. Měla pocit, že na nich spatřila první černé skvrny. Nemohla se ubránit slzám.
„Proč pláčeš? Ne. Trhá mi to srdce!“ namítl a setřel jí krůpěje z tváře.
„Jsem šťastná. Žiješ a to je hlavní. Za svůj čin ponesu následky, ale nelituji ho. Provedla bych to znovu.“
Tristana její slova děsila. Pevně ji objal, jakoby se bál, že zmizí. Dlouho se rozmýšlel, ale potom odhodil rozum stranou a políbil ji. Byli jedno. Podpírali se navzájem. Však cítil, že její objetí polevuje. Zděsil se. Její dříve čistě bílá křídla a říza zčernaly. Naopak obličej jí zesinal. Jen ty všudypřítomné slzy se nezměnily.
Upadla do trávy. „Co jsem to provedl? Odpusť.“ zašeptal a pohladil ji po černých vlasech. Sevřela jeho ruku ve své. „Věděla jsem, co mě čeká. Příjímám to. Padlý anděl. Smrt. Ale vzpomínku na tebe mi ani ona vzít nemůže. Nezapomeň na mne, prosím. Dokud žiješ, jsem částí tebe.“ Pohladila tu milovanou tvář.
„Kde tě najdu?“
„Ve svých snech.“ usmála se a naposledy vydechla. A nebe zaplakalo.

Pouze tři věci jsou věčné: obloha ve svých hvězdách, moře ve svých kapkách a srdce ve svých slzách.

...Tristanovi za to, že ukázal Angel smysl života...