Meziplanetární cestovatelé

V nedávné době se vědcům z Denverské university podařil pro širokou veřejnost velmi nečekaný objev. Došli totiž k závěru, že ovoce, které zde na planetě Zemi známe jako mandarinky, pomeranče a citrony jsou vlastně mimozemští návštěvníci, kteří pouze využívají pohostinnosti naší planety. Už dlouho se spekulovalo o tom, že ve vesmíru nejsme sami, ale že máme legendární "ufouny" přímo mezi námi, netušil asi nikdo. Také k tomuto revolučnímu objevu došlo víceméně náhodou, když se jeden z Meziplanetárních Cestovatelů (jak budeme dále tyto podivné bytosti označovat) zhmotnil přímo uprostřed přednášky profesora Rogera Charlese.

V životě R. Charlese, jinak profesora biologie, tato událost způsobila vpravdě radikální obrat. Vzdal se svého místa vysokoškolského profesora a začal se plně věnovat výzkumu Meziplanetárních Cestovatelů (dále jen MP). Po sedmi letech výzkumů, pitev a pokusů uveřejnil část svých poznatků v časopisu Science a způsobil tím ve vědeckém světě senzaci. I my nyní máme možnost shlédnout plody jeho práce.

Odkud se tajemná civilizace MP vlastně vzala, není zatím známo, žádná jejich domovská planeta pravděpodobně ani neexistuje. Jak už sám název napovídá, celý jejich život se převážně odehrává v nekonečné prázdnotě vesmíru a jeho náplní je, jak se ukázalo, cestovat z planety na planetu. Charles soudí, že hlavním účelem těchto cest je sbírání "vědeckého" materiálu, pokud se to tak vůbec dá označit. Jde totiž o to, že MP do svých těl při pobytu na nejrůznějších planetách nasávají molekuly plynů v atmosféře, minerálů z půdy atd. Proč takovouto činnost provádějí, není zatím úplně vyjasněno. Za předpokladu, že by šlo o jakýsi jejich systematický vědecký výzkum vesmíru, byl by k vyhodnocování jeho výsledků zcela jistě potřebný nějaký druh komunikace. A právě tato oblast je v nynější době předmětem Charlesova dalšího bádání a my se jen můžeme těšit na její výsledky.

Na začátek by bylo užitečné říci něco ke stavbě jejich těla. To se skládá z několika (běžně z šesti až deseti) částí půlměsícového tvaru, které jsou k sobě vzájemně poskládány tak, že tvoří kouli podobný útvar. Vnitřní část těchto segmentů je vyplněna velkým množstvím drobnějších váčků vřetenovitého tvaru naplněných gelu podobnou hmotou. Tyto váčky mohou mít nejrůznější funkce. Převážně jsou používány jako místa pro uložení nastřádaných minerálů a jiného nasbíraného materiálů. Zbytek slouží k vyhodnocování informací z vnějších i vnitřních zdrojů. Tvoří tak něco na způsob mozku, ale jeho stavba by se dala spíše přirovnat ke kolonii jednobuněčných organismů známých i u nás na Zemi. Každá jeho část je na ostatních v podstatě nezávislá, avšak jejich vzájemnou kooperací se násobí jejich účinek. Jak se říká "víc hlav víc vymyslí" a v tomto případě je těch "hlav" opravdu hodně.

Další funkcí vnitřních váčků je rozmnožování. To se v tomto případě děje tak, že se uvnitř jednoho půlměsíčitého segmentu vytvoří jeden nebo více jednoduchých zárodků, o jejichž dalším využití se zmíníme později. V neposlední řadě můžou všechny sloužit jako zásoba paliva (bude také dále blíže rozebráno). Povrch každého MP je pokryt tvrdou slupkou. Ta je natolik odolná, že umožňuje MP cesty napříč promrzlým vesmírem bezpečně a bez poškození.

Proč MP navštěvují naši planetu? Jak už bylo zmíněno, pravděpodobně z "vědeckých důvodů". Tato otázka má však ještě jedno prozaitštější vysvětlení. Používají ji jako čerpací stanici. Vesmírné cestování je jistojistě velmi energeticky náročná záležitost a u MP se vyvinul zajímavý způsob jejího doplňování. Naučili se využívat minerálů skrytých v zemské půdě a přeměnit je na jistý druh energie, který používají pro své meziplanetární výlety. Jak podobné čerpání paliva probíhá na jiných planetách, se zatím nepodařilo osvětlit, ale na zemi to probíhá následovně. MP přiletí po dlouhé cestě na Modrou planetu. Je po náročné cestě opravdu vyčerpán. To se dá dokonce snadno poznat i podle jeho zbarvení. Spotřeboval naprostou většinu svých energetických zásob, což vlastně znamená sebe sama, a jeho povrch má zelený odstín. Je také o hodně menší a scvrklejší. Prolétá vysokou rychlostí nad krajinou (rychlosti se blíží několika tisícům kilometrů za hodinu, a tak malý předmět je pro člověka tím pádem prakticky neviditelný) a hledá vhodnou čerpací stanici. Tou je nám dobře známý strom mandarinkovník. Je to další z omylů, kterých se lidstvo dopustilo. Jedná se ve skutečnosti ne o strom či keř, nýbrž o první vývojovou fázi MP dále již správně označovanou jako Primární Stadium = PS (více ve stati o rozmnožování). Náš letící MP navíc hledá PS s již připojenými MP ve stejném stadiu vyčerpání jako je on sám. Je to jako když nabíjíte tužkové baterie. Také není dobré dávat různě vybité baterie nabíjet společně. Takže MP nakonec přece jen najde jemu vyhovující PS a zespoda se připojí k jedné z jeho větví. Potom stráví několik měsíců postupným doplňováním paliva spolu s ostatními MP na stejném PS. Navíc vlastně tímto procesem nepřetržitě získává vzorky minerálů, které ukládá stranou. Za tuto dobu se jeho barva změní až na sytě oranžovou. Potom se opět odpojí a může pokračovat v jemu libém programu.

Nejobdivuhodnější a nejzáhadnější je ovšem pohyb MP. Jejich "pohon" jim umožňuje přesouvání vzduchem i vakuem, popírání gravitačních zákonů a dokonce využívání hyperprostorových skoků. Jak jinak by se dalo vysvětlit náhlé zhmotnění jednoho z MP přímo v uzavřené místnosti, kde právě probíhala hodina prof. Charlese? R. Charles došel k závěru, že šlo právě o náhlé a pravděpodobně špatně naplánované vynoření se z hyperprostoru. Tento úchvatný způsob pohybu umožňuje MP zdolávat obrovské vzdálenosti za zlomek času, který by jinak potřebovali s využitím konvenčních druhů pohonu. Charles však také soudí, že je tato technika značně nespolehlivá a občas se stane, že MP udělá někde chybu a vynoří se jinde, než zamýšlel (jako např. v případě události z přednášky R. Ch.). Dalo by se tak vysvětlit i mnoho úkazů typu zářící objekt na obloze nebo náhlý pád meteoritu kamsi do ruské tundry. Šlo by prostě o chybující MP, kteří například vyskočili z hyperprostoru příliš pozdě a vlétli do naší atmosféry vysokou rychlostí. A to je také většinou stálo život. Každopádně by se mohlo jednat o naprostou revoluci v možnostech lidské dopravy, a proto jsou tato oblasti v asi největším zájmu vědeckých pracovníků.

Jako každý živočich se i MP rozmnožují. V jejich případě probíhá vývoj přes dvěma nejvýraznějšími stádii. Nejprve se v jednom z MP v Sekundárním stadiu vytvoří zárodek. Jde o malou tvrdou kuličku skrytou uvnitř těla MP. Bohužel neumí MP dostat zárodek z těla ven jinak, než že se nechá například sežrat však tím samozřejmě i zabít. Případně dojde po dobrovolné smrti samovolně k rozkladu jeho těla a zbudou zárodky. Jde v podstatě o jakýsi způsob sebeobětování, aby další generace mohla vzniknout. Zárodky využijí zbytků těl jako první "stravy" a začnou se vyvíjet v tzv. Primární stadium. To je velmi podobné našemu stromu. Na začátku života vytvoří PS jen několik málo Sekundárních stadií. Ty doplní energii a ihned se vydávají do světa. Primární stádium potom může za příznivých podmínek ještě několik století přežívat a sloužit jako čerpací stanice a v omezené míře i tvořit nové jedince. Takto v podstatě MP rozšiřují svoje působiště po vesmíru a všude tak budují nové "základny". I Sekundární stadium probíhá několika fázemi vývoje. Dalo by se říci, že MP se rodí jako "citron", dospívá jako "mandarinka" a zestárne v "pomeranč". Jak je vám, už ale jistě jasné, vůbec se nejedná o různé druhy ovoce, jak jsme si doposud mysleli, nýbrž jak jsme si řekli, o jednotlivé vývojové stupně Sekundárního stadia MP. Co se zatím vyskytuje v poli nepoznaného, je smrt MP. Nikomu se totiž nepodařilo vidět "na stáří" zemřelého MP. Je však vysoce pravděpodobné, že příliš zestárlý MP nějakým způsobem odevzdá či předá za celý život nashromážděné informace z celého vesmíru, které má ve svém těle uloženy. Pak vytvoří zárodky a dá svou smrtí vzniknout novému pokolení. Vskutku heroické.

Tato krátká zpráva nemá za cíl dopodrobna informovat o pozoruhodném živočišném druhu. Má být pouze krátkým úvodem a letmým seznámením s životem MP. Navíc je jeho zkoumání stále neukončené a dokonce tak řečeno v plenkách. Tento výzkum také vyvolává řadu etických otázek. Zkoumat a pitvat možná vysoce inteligentní organismy? Nepřivolá na sebe tímto lidstvo globální pohromu v podobě útoku rozzuřených "mandarinek"? Tyto a stohy dalších otázek stále čekají na své zodpovězení. Nezbývá než držet vědcům palce. Vždyť možná díky dříve obyčejným mandarinkám na nás v blízké budoucnosti čekají vpravdě revoluční objevy.