Rozhovor..

Řekl to.. Řekl ne.. –Jako bych to nevěděla -.. Po všech těch přemlouváních a přesvědčováních přátel.. –Líbíš se mu.. Budete spolu chodit.. Uvidíš.. Seš hezká holka.. Věř mi.. –Tohle říkali.. A já na ně skoro dala. Živila jsem v sobě jakousi podivnou a nesmyslnou naději, že na tom možná i něco bude. Jsou to přece lidi, kteří mě znají. –I jeho.. Tvrdili mi, že určitě řekne ano.. Po tom.. Mám to v živý paměti..
Oslavovali jsme kamarádovo narozky – bylo to super.. Lidi, kterým věřím nejvíc, chlast, cigára.. –Jako by se život točil jen kolem tohohle.. Vím že ne. Život je jen jeden a má se užívat.. Ne ho prochlastat a promarnit.. No, možná, že právě tohle se teď stává mým jediným skutečným smyslem..
Byl tam i on.. On, ten, kterýho si vyvolilo moje srdce.. Nedokázala jsem myslet na nic – a hlavně nikoho - jinýho než jen na něj.. Když je mi špatně a smutno, on jen přijde, pronese nějakou vtipnou připomínku a hned je mil líp. Já vím, jak ohraný a trapný, ale je to prostě tak a já s tím nedokážu nic udělat..
Všichni si to mysleli.. Já a on.. Ani pořádně nevím, kolik lidí se nás už ptalo, jestli spolu chodíme.. Ne, nechodíme.. –A už nikdy nebudeme - .. Ale nikdo neví, jak moc jsem si v tu chvíli přála odpovědět „ano“.. Ani on.. –Vlastně.. Teď už jo..
Bavili jsme se, tancovali, chlastali.. A byl tam on.. Všechno to najednou bylo tak bezstarostný, tak naivní a nic nemělo význam. Jen on.. –Nikdy bych neřekla, že se někdy budu chovat takhle -..
A pak jsme s kámoškou osaměly. Kouřily jsme a kecaly. A ona se mě na něj zeptala.. A já to řekla. Řekla jsem, že se mi líbí.. Neměla jsem to dělat.. Slíbila mi, že se ho na mě zeptá.. –Jak vlastně můžu řešit takovýhle kraviny sakra?!!- ..
A pak se ho opravdu zeptala, nebyla jsem přitom, ale oni si mě pak zavolaly k sobě. Musela jsem tam jít..
/„Tak, jsem se dozvěděl zajímavý věci..“
„A jaký?“, snažila jsem se dělat pitomou, i když jsem až moc dobře věděla o co jde..
„Že se ti líbím.. A že bys to se mnou chtěla zkusit.. No? Co je na tom pravdy?“
„Hmm.. aha.. No..“, nějak mi najednou došly slova..
„No?“, zadíval se přímo na mě.
„Já to chci slyšet od tebe.. Seš jako hezká holka, ale chci to slyšet od tebe.“, opakoval a pořád se díval přímo na mě a můj připitomělej úsměv.
„No.. A když jo?“
„Hele, tak až to budeš vědět, dej mi vědět, jo?“
„Vědět?“
„Hm, na sto procent..“
„To musim až tak?“
„Tak.. Na sedmdesát pět.“, slevil a nastalo ticho..
„Tak co, už víš?“
„Noo.. tak jo, fajn.. Je to pravda.. A ty?“, odhodlala jsem se najednou, i když za to asi taky mohla ta flaška piva vedle mě.
„Já?.. Já..“
„Hm?“. jako bysme si najednou vyměnili role.
„No, nevím.. bych si to musel nechat projít hlavou..A na kolik teda procent?..“
„… Devadesátpět?..“
„Jo?.. No, nechám si to projít hlavou, pak ti řeknu, jo?“..
A to bylo všechno. Celej náš pitomej rozhovor.. Fakt světovej.. Já jsem taková kráva!..
Zbytek času, co tam ještě byl s náma se na mě vždycky tak zvláštně po chvílích díval a něco prohodil. Ale díval se jinak. Jinak než předtím.. Když ještě nic nevěděl.. –A bylo to tak lepší..-
Když odjel, kámoška mě hned odvedla na chodbu, abychom si popovídaly. –Hádejte co chtěla vědět.. Miluju ironii..-
Všichni mi dodávali naději, že určitě řekne jo.. Že mě bude chtít, protože jsem hezká, vtipná a hodně jsme toho společně prožili.. –Skvělý důvody..
A teď to řekl.. Řekl ne.. –Jako bych to nevěděla -.. Po všech těch přemlouváních, přesvědčováních přátel.. –Líbíš se mu.. Budete spolu chodit.. Uvidíš.. Seš hezká holka.. Věř mi.. –Tohle říkali.. A já na ně skoro dala. Živila jsem v sobě jakousi podivnou a nesmyslnou naději, že na tom možná i něco bude. Jsou to přece lidi, kteří mě znají. –I jeho.. Tvrdili mi, že určitě řekne ano..
Je to ještě horší než předtím. Slíbil, že budeme kámoši, ale nic víc. Že nemůže.. –Fakt.. Jsem taková kráva!.. Jenže.. Co to je kámoši? Už nikdy to nebude takový, jako předtím. Tak bezstarostný a skvělý. Vždycky to tu bude strašit a hlásit se o slovo. A bude se to ještě dlouho promítat i na našem chování v partě. Jasně, máme svoji partu, kam patří i on. A já to teď celý takhle debilně zkazila!.. Kdyby nic nevěděl, mohla jsem v sobě pořád držet ten matnej plamínek naděje, že možná.. –Já vím, je to zbabělý, ale já jsem přece prvotřídní zbabělec.. Odjakživa..
Mohlo to bejt všechno jinak. Všechno.. Ne.. –Já to čekala. Měla jsem to sakra čekat! Jak jsem si vůbec mohla myslet, že by to mohlo bejt jinak! Nenávidím lásku, nenávidim ten zas*anej život.. Jen tak se toho nezbavim.. Miluju ho, i když on to neví. Vlastně to neví vůbec nikdo, ne úplně. –Ani já sama jsem si tím dlouho nebyla jistá.. Ne úplně. -To až teď. Jako by mi tohle konečně znovu naplno otevřelo oči.. Až teď.. Když je tak pozdě..
Nevím co mám a budu dělat.. Pořád ho budu milovat – láska prej vždycky přebolí.. Kdo to řekl?! Nejradši bych tu osobu uvrhla do toho nejtemnějšího žaláře za tu největší lež použitou na lidstvo. Láska nikdy nepřebolí. –A ta nešťastná už vůbec ne.. Nikdy..
Miluju tě.. A budu.. Šeptám tu teď sama k sobě jako největší pitomec světa.. Společnost mi dělá jen ta malá pitomá stříbrná věc, o který jsem se kdysi zapřísáhla, že po ní už nikdy nesáhnu. –Některý sliby se prostě nedaj splnit.. –Mimochodem, hádejte, komu jsem to taky slíbila?.. Ale ne, on si myslí, že jsem v pohodě.. Musí si to myslet.. Teď už je to jedno. Copak na mě záleží? Budu se smát, vtipkovat, budu svobodná a šťastná. –Před nima.
Sám se divil jak jsem to vzala v pohodě. Je pravda, že se to snažil říct šetrně, ale stejně.. Tohle se zkrátka nedá. Ať už se takováhle věc řekne jakkoli, bolí to stejně. Jako tisíce rozžhavených ostrých hrotů, bodnutých najednou přímo do srdce.. –Ale já se smála..
Miluju tě.. –Na tváři mi pohrává úsměv.. Jak já obdivuju ironii.. Miluju ji.. –Ale tebe stejně víc.. Nejvíc na světě..