Dopisy na rozloučenou

"Tatínku, kde je maminka?" zakňouralo malé dítě. Zatahalo za peřinu a odkrylo hlavu asi 30ti letého muže. Ten jen zabručel nesouhlas a zavrtal se. Děcko zatleskalo ručkama a hlasitě zavísklo. Vlezlo tátovi na záda a začalo skákat.
"Annie! Nech mě ještě chvilinku, prosím."
"Kde je maminka?" muž se prudce posadil, podíval se vedle sebe a uviděl jen ustlanou peřinu.
"Kde je maminka?" dítě začalo brečet. Uslzené oči si otřelo ručičkama.
"Já nevím. Možná nám dělá snídani. Pojď, půjdeme se podívat," řekl radostně otec a zvedl Annie do náruče. Začal ji lechtat a malé děvčátko výskalo radostí.
"Jessico? Jess, kde jsi?" zakřičel otec, John. Odpovědí mu nebylo nic jiného, než ticho.
"Jessico, malá má strach, kde jsi?" zakřičel zase John.
"Tatínku, kde je maminka? Já chci svojí maminku! Hned!" Annie začala kopat nohama a házet rukama. Otec ji skoro neudržel.
"Annie, špunte, nech toho." pokoušel se ji uklidnit.

---Volané číslo neexistuje----

"Mam hlad." řekla plačtivě Annie.

///......Postarej se o ni, budete mi chybět......///

"Chceš rohlík?" zeptá se otec. Holčička smutně přikývne.
"Tady máš." Otec jí podá půlku rohlíku. Nic jiného nemají. Nemají peníze.

///.....Však vy to zvládnete....///

"Annie? Máš tatínka ráda?"
"Jo...Chci maminku."
"Já taky..."

///......Nezapomeň, že vás oba miluju.....///

"Tak co budeme dělat, prcku?" pokoušel se otec o optimistický tón.
"Chci jít nakoupit."
"Tak jdeme, ale budeš mi muset radit."

///.....Promiň....///

"...Takže už nám chybí jenom sušenky, čokoláda, lízátka a bonbónky." řekla s úsměvem Annie. John ji začal lechtat a chvíli se spolu smáli. Zamířili tedy k regálu s bonbóny.
"Vyber si jedny." pobídl ji otec. Annie začala přecházet podél regálu. John si mezitím prohlížel pravou ruku. Prsteníček měl otlačený od snubního prstenu, který musel prodat, aby mohli jít nakoupit jídlo.

///.....Nepřemýšlej nad tím, proč jsem to udělala.....///

"Tak co? Vybrala sis?"
"Jo." řekla Annie a zamávala otci před obličejem pytlíčkem bonbónů.
"Tak dobře, jdeme." zavelel John a chytl Annie za ruku. Suma, kterou měl zaplatit, mu vyrazila dech. Ale pořád jim něco zbylo.

///.....Nemusíš mi odpustit......///

"Dobrý den."
"Ahoooj babííí." rozkřičela se Annie.
"Ahoj, miláčku. Dobrý den, pojďte dál."

///.....Ale pochop mě...Jsem umělkyně, nemohu se zavazovat.....///

"Směl bych vám ji tady na chvíli nechat?" zeptal se John své tchýně.
"Ale jistě. Na jak dlouho chcete."
"Děkuji."
"A Johne?"
"Ano?"
"Stydím se za to, co udělala."

John neodpověděl, jen vtiskl dceři polibek na tvář, rozloučil se s tchánem, tchýní a odešel.

///.....Hlavně neudělaj nějakou hloupost, máš přece Annie!.....///

Johnovi po tváři stekla slza. Proč to udělala? Proč je tady nechala, hlavně Annie, samotné?
Mačkal ušmudlaný papír v ruce. Dopis od ní. Naposledy ho přelétl očima, stejně ho znal už zpaměti, a roztrhal ho.

Došel k mostu. Řeka pod ním hlasitě hučela. Stoupl si k zábradlí.

Myslel na to, jak s těžkým srdcem dával Annie do batůžku všechny doklady o jejím životě. Jak přikládal všechny šperky co našel a i ten zbytek peněz. Dal tam také klíče od domu. Na kuchyňské lince nechal dopis. Byl velmi podobný tomu, který tam pro něj nechala Jessica.

Přehodil nohu přes ocelové zábradlí. Potom druhou. Stál na druhé straně mostu. Ničím nechráněný, ale pln bolesti a smutku.

///....Nezapomeň, že Annie tě potřebuje. Nesmíš ji opustit.....///

Pravda, měl Annie. Ale nevěděl, jak se o ni postarat. Vždyť byl celý její dosavadní život v práci! Domů chodil jen na noc, někdy ani to ne. Občas měl volné výkendy, ale to byla vyjímka.

///.....Nikdy se nevrátím.....///

"Já taky ne..." zašeptal a skočil.