Ahoj Deny!

Byly to mé páté narozeniny a mým největším a jediným přáním bylo, asi tak jako každé malé holčičky, dostat pejska. Táta by ani nebyl proti, ale pokaždé když jsme vyrukovali na mamku s nápadem pořídit si malé, sladké šťěňátko, podívala se na nás způsobem, který vypovídal, že další konverzace na tohle téma je zbytečná. Slibovala jsem hory doly, samozřejmě že budu s pejskem chodit pravidelně na procházky, budu po něm uklízet, taky budu tou nejhodnější holčičkou na sídlišti a ještě dneska se omluvim Honzíkovi z druhého patra, se kterým jsme se opět servali jako koně. Jenže na mámu moje smutné oči neplatily a její názor byl jasný - pes do bytu nepatří! Konec diskuse.
Pomalu jsem začínala ztrácet naději, když přede mě rodiče s potutelným usměvem postavili krabici s drobnými otvory ze které se ozívalo tiché a vystrašené kňučení. V očekávání jsem rozevřela krabici a v tu chvíli ho uviděla. Maličký klubíčko zlatých chloupků, které se vyděšeně krčilo v rohu krabice. Když se na mě podívalo drobnýma a nejistýma korálkama, mé oči se zalily slzami a mé dojetí neznalo konce. Tím dnem se stal Denýsek plnohodnotným členem naší rodiny. Ze začátku byl vyplašený a nejistý a tím si naprosto získal mojí mamku. Ač dělal loužičky, kam se mu zachtělo, kousal boty, sedačku, koberec... všichni jsme ho milovali. Dostala jsem pětku za roztrhaný domácí ukol a já jsem nikdy nepřiznala, že to byla jeho vina. Když mi bylo osm zdálo se, že Denýsek přestává být hravou kuličkou co dělá jednu lumpárnu za druhou a stává se z něj Deny, ušlechtilé plemeno zlatého retrívra. Nepřestal být mazlivý a hravý, neustále nám dával najeho svou lásku olíznutím tváře nebo přitulením, ale stal se z něj poslušný pes. Bylo to jako s člověkem. Jako když kluka přestane bavit puberta a začne se z něj stávat statný chlap, stále zbožňující něžnosti, uličnický a sladký, ale mužný, rozumný a chápající. A já ho milovala víc než kdy předtim. Když jsme spolu chodili na dlouhé procházky do parku, byla jsem na něj pyšná, zatímco ostatní psy na sebe šťěkali a prali se Deny kolem nich nevšímaje prošel s hrdě vztyčenou hlavou. Kolikrát jsem jen slyšela "bože, to je krásný pes" když se vesele proháněl trávou a honil motýli, když seděl a vesele vrtěl ocáskem, nebo jenom když oddaně ležel vedle mé nohy a znuděně koukal na svět okolo. Když mi bylo dvanáct Deny se mi začal vzdalovat, ztrácel se mi před očima. Byl jako vyměněný, už nechodil s hrdě vztyčenou, ale se svěšenou hlavou, nehonil myšky ani nechodil pro klacíky, jen smutně koukal jak mizí v dálce a když se docelaä ztratili s nezájmem pokračoval v cestě. Místo aby protáhl své krásné, ušlechtilé tělo a proběhl se se mnou, jen pozoroval mé pokusy najít v něm ztracený život. Jeho změna neušla nikomu z naší rodiny. Deny na nás postupně přestával reagovat, jeho krásná srst se ztrácela ve změti vypelichaných chlupů, Denýsku kam ses mi ztratil? Ptala jsem se sama seba obímajíc svého pejska. Táta se rozhodl dojít s Denym k veterináři. Když se vrátil, zavřeli se s mámou v kuchyni a oba plakali. "Co se děje?" ptala jsem se když mě zavolali. Děsila jsem se odpovědi, ale namlouvala si, že bude v pořádku, on bude přece jako dřív, je zdravý, určitě! "Terezko, Denymu našli nádor. Moc se trápí a abysme mu to zkrátili, rozhodli jsme se ho utratit. Neni jiná možnost." oznámil mi táta diagnozu. Podívala jsem se na svoje štěstí. Seděl kousek ode mě a koukal na mě nepřítomným pohledem plným bolesti. Začala jsem na něj křičet: "No tak pejsku nevzdávej to! Já jsem si tě přeci vybojovala pamatuješ? Nemůžeš mě teď opustit, slyšíš? Nemůžeš mě nechat samotnou, nevzdávej to prosím!" Pak ze mě bojovnost a vztek vyprchali. Přes slzy jsem na Denýska, pohublého a bez života, neviděla a ani nechtěla vidět. Objala jsem ho a plakala na jeho seschlou srst. Nevim jak dlouho jsem tam takhle seděla a hladila svýho pejska. Promítala jsem si celý jeho život, to jak nás tenkrát zachránil, když se k nám dobývali zloději, jak byl rozkošný, když vyhrabal mé oblečení na zem a na celou hromadu svalil své krásné tělo, jak byl maličký a sladký když jsem ho poprvé spatřila i jak mi radostně olízával tvář vždy když jsem mu pod stůl hodila nějakou tu dobrůtku. To byl on a takhle si ho chci pamatovat. Mnohdy se říká, že ztráta zvířete bolí víc než ztráta člověka. Věřím tomu... Naposledy jsem ho políbila a podala vodítko tátovi. Sbohem Deny...