Pečená kachnička na másle dozlatova opálená

Seděl jsem u vody a pozoroval kachny. Koukal se na ně a přemýšlel při tom, jestli si někdy připadaj, tak ztracený jako já. Já sem si tak připadal víc než často a teď když pomalu odcházelo léto a chystal se nastoupit ten hnusnej podzim, to bylo horší než obvykle. Vůbec jsem nevěděl co budu celej den dělat, ale horší bylo, že sem ani nevěděl, kolik dní už nad tímhle přemýšlím a jak dlouho to bude ještě trvat. Byl jsem úplně švorcovej a jak bývá mým zvykem, žádnou práci která by mě bavila, sem zrovna taky neměl.
Když sem koukal na ty kachny, vzpomněl jsem si, jak sem jako malej kluk byl s bratrancem na rybách. Tenkrát jsme byli celkem zkušený rybáři, ale povolenku jsme nikdy ani jeden neměli. S vybavením to nebylo o nic lepší. Já měl prut, kterej měl urvaný koncový očko a tak ten prut byl vlastně o půl metru kratší, než kdysi býval. K tomu, aby s nim člověk nahodil dost daleko, bylo zapotřebí se pořádně rozmáchnout. Výsledek ale stejně nebyl nic moc. Naviják měl zničenou brzdu a tak sem musel přidržovat vlasec prstama a vždycky když sem něco chytil a tahal ven, měl sem pořezaný prsty do krve. Bratranec na tom nebyl o moc lépe, ale měl aspoň celkem slušnej prut. Vždycky nahodil aspoň o deset metrů dál než já. To mě pěkně sralo, protože sem byl přesvědčenej, že čím dál nahodím, tím větší rybu chytnu. Později sem ale zjistil, že na tom ani moc nesejde.
Jednou jsme jako obvykle vyrazili ráno do školy, ale sebou jsme si vzali naše zánovní rybářský vybaveníčko a do školy už jsme se nedostali. Tenkrát jsme chodili do čtvrtý třídy a učení nám šlo i bez toho, aby jsme tam každej den chodili. Šli jsme chytat na řeku, protože na rybník jsme se vždycky báli chodit. Obvykle se tam nic nestalo, ale jednou nás tam chytil porybný a pěkně nám ztřískal prdele. Když jsme přišli k řece, hnedka jsme rozbalili pruty a závodili kdo dřív nahodí.
„Vzal si nějakou svačinu?“ Zeptal sem se.
„Ne a ty?“
„Jo, červený startky.“
O jídlo bylo teda postaráno a už jsme jenom čekali, komu prvnímu zabere. Trvalo to pěkně dlouho, než se mi začal hejbat splávek, ale rozhodně mě to pořádně vzrušilo. Když se splávek potopil, sekl sem jak o život, ale splávek vylítl z vody jako papírek.
„Ty vole, ty za to rveš jako kráva.“
„Nechci aby se špatně sekla.“
„Jenže takhle tý rybě akorát urveš tu její podělanou držku a nic víc nevytáhneš.“
„Aspoň mám co sekat.“
„Ještě se uvidí.“
Vždycky mezi náma byla v rybaření rivalita. Fandili jsme si navzájem, když někdo tahal nějakou rybu, ale ve skutečnosti jsme jeden druhýmu přáli, aby mu spadla, nebo to urvala. Když sem chtěl nandat novou návnadu, zjistil sem, že na háčku je asi pěticentimetrová rybička. Dal sem do toho takovou sílu, že sem si jí ani nevšiml. Bratranec se začal křenit.
„To je nejmenší ryba z celý týhle řeky.“
„Naser si.“
Když sem jí pustil do vody, vypadala jako by to chtěla rozdejchat, ale za chvilku už plavala břichem nahoru. Bylo mi jí trochu líto.
Seděli jsme tam asi do čtyř hodin, ale mimo mojí rubu, jsme ani jeden nic nechytli. Já sem vytáhl jenom jednu roztrhanou botu a bratranec pracovní rukavici.
„Za chvilku vytáhneme toho chlápka, co to měl na sobě.“
„Jo, stojí to tu za hovno.“
„Asi to zabalíme.“
„Jasný, nemá to cenu.“
Vždycky když jsme končili, naházeli jsme zbytek návnady do vody. Já sem teď vzal půlku rohlíku a nahodil. Kupodivu to žádnej macek nevzal. Zato k tomu připlavala trochu menší kachna a vzala to do huby. Netrvalo dlouho a měla to sežraný.
„Kurva máš jí.“
Začal sem jí páčit na břeh. Byla to pěkná fuška. Kachna vzlítávala a plácala sebou o vodu. Páčil sem jí na břeh a když od nás byla pár metrů, začala na nás útočit nějaká jiná kachna, která byla o poznání větší.
„To je snad její máma nebo co.“ Slyšel jsem.
„Jo, a teď nám nakope prdel.“
Nalítávala na nás a vypadala fakt nasraně. Z tý malý vzdálenosti měla rozpětí jak albatros, vystrkovala jazyk a syčela. Asi nás chtěla pokousat. Dotáhli jsme malou kachnu na břeh. Vypadala docela vyčerpaně a háček měla zaseklej v jazyku.
„To musí kurevsky bolet.“
„Ne víc než kousnutí tý veliký potvory.“
„Vyndej jí to z tý držky.“ Řekl jsem odvážně.
„Vyndej jí to sám, já jí tam hrabat nebudu, koukni jak je nasraná.“
Měl pravdu, vypadala fakt pěkně nasraně.
„Chááá, Cháááá.“ Nalítávala na nás pořád velká kachna.
„Uštípni jí to, nebo nás ta velká potvora sežere.“
Vzal sem nůžky a uštípl sem vlasec. Malá kachna odplavala s háčkem v hubě a nějakou dobu si určitě nechala na rohlíky zajít chuť. Ta velká se na nás ještě podívala a jako by říkala: Ještě si vás podám, parchanti.
Po tomhle zavzpomínání sem si uvědomil, že chytit pár těch potvor, by neměl bejt nijak velkej problém. Prodat tu podělanou kachnu do restaurace, by mi mohlo hodit nějakej drobák na flašku. Zvedl sem svůj spařenej zadek a vydal se koupit si nějaký náčiní. V obchodě sem zjistil, že od doby co sem přestal chytat, většina věcí pořádně podražila.
„Potřeboval bych nějakej, slušnej levnej vlasec.“
„Slušný vlasce máme, ale ty nejsou levný.“
Ten pan prodavač byl opravdu odpudivej týpek. Měl velký oči, posazený blízko sebe. Jako by snad ani mezi nima nebyl žádný prostor. Zdálo se mi, že má jedno velký oko. Při pohledu na jeho ústa, sem se musel zakřenit. Měl je malinký, že by se mu tam nevešel ani golfovej míček a vypadal jak kapr. No, do týhle prodejny se docela hodil. Asi ho sem vzali kvůli tomu, protože jinak by dělal někde ve skladu, kde by ho nikdo neviděl.
„Mám necelýho padíka a ještě potřebuju nějakej háček.“
„Jak silnej chcete?“
„Tak padesátku.“
„Jedete snad na žraloky?“
„Ne, chci oddělat svojí starou.“
Podal mi ten vlasec, já vyplázl svoje poslední prachy a razil sem na to. Když sem od něj odcházel, na schodech sem si příšerně usral. Nechápu jak se mi to povedlo, nijak nafouklej sem si nepřipadal. Věděl sem, že příště pudu nakupovat jinam. Po cestě sem zašel koupit ještě pár rohlíků. Už mi zbylo jenom na jeden.
Hned jak sem přišel k vodě, navázal sem háček a nandal na něj půlku rohlíku. Moc daleko se mi ho hodit nepodařilo, ale netrvalo dlouho a kachny ho zbystřily. Jak se přibližovaly k mojí návnadě, narůstalo ve mně vzrušení. Byl sem šťastnej, že zase chytám kachny, ale připadal sem si taky trochu jako idiot. Okolo chodily ženský s dětma a já tam seděl, špinavej, smradlavej, chudej a chytal pitomý kachny na pitomej rohlík. Čím víc se kachny blížily, tím víc zrychlovaly, až z toho byl boj o to, která uloví dřív žvanec. Začalo mi tepat srdce a cítil sem, jak ve mně proudí teplá krev. Potil jsem se. Největší kachna se dostala do popředí. Stále se blížila a já vycítil velkou šanci. Na chvilku to vypadalo, že ji předběhne nejmenší kachna z celýho houfu. Ta velká se po ní ohnala a řítila se k úlovku. Nevěděla, že to bude její poslední úlovek, že se pak ona sama stane úlovkem. Když byla asi půl metru od rohlíku, udělala prudký pohyb a skočila po něm. Nezpanikařil jsem a čekal až se pořádně zakousne. Čekal jsem, až se sama chytí. Nakonec sežrala celou půlku rohlíku a já vytáhl prázdný háček.
„Do prdele s podělanou kachnou.“ Nadával jsem na svůj nezdar.
Pohledy okolo jdoucích matek mně však uklidnily. Nezbývalo, než nahodit poslední půlku rohlíku.
Napíchl jsem rohlík a vší silou nahodil do houfu kachen. Podařilo se mi ho hodit přímo mezi ně. Největší kachna už asi byla dostatečně sytá. O rohlík už se vůbec nezajímala. Zato se po něm ohnala malinká kachnička. Zažrala se do něj a já ucítil, jak se mi v ruce napíná vlasec. Nebylo pochyb, měl sem jí na háčku. Začal jsem přitahovat. Vlasec se mi nepatrně zařezával do rukou, ale nebylo to moc cítit. Kachna byla opravdu slabá. Ani ne po minutě sem jí vytáhl na břeh. Žádná velká kachna jí nebránila. Chytil jsem jí za nohy. Kachna sípala, jak měla vlasec omotaný kolem krku. Jakmile sem jí chytil za krk, háček jí vypadl z tlamy. Měl jsem štěstí. Až když jsem ji chytil, uvědomil jsem si, že sem ani nepřemýšlel nad tím, jak ji zabiju. Podíval jsem se okolo a uviděl opodál ležící klacek. Vzal jsem ho do ruky. Držel jsem kachnu za krk a levou rukou napřáhl k rozhodujícímu úderu. Kachna se vzpírala a čekala na zpečetění svého osudu. Naposledy sem se podíval na kachnu a uviděl jsem malé plačící dítě, jak ho škrtím pod krkem. Nebyl to blud, ale malému kachňátku opravdu tekly slzy z očí. Podíval jsem se okolo sebe a uviděl nechápavě na mne hledící matky s dětmi u nohou. Uvědomil jsem si, že sem se dostal na úplné dno. Pustil jsem kachnu zpět do vody, aby se přidala, ke svému stádu. Ještě chvilku sem seděl na břehu a přemýšlel co dál.
V průběhu dalšího týdne sem pomáhal na stavbě rodinného domku a tak si vydělal nějakou korunu. Věděl jsem přesně co s penězi udělám. Byla půlka září a to je obvykle doba, kdy se mi daří sportovní sázky. V září je většina soutěží na začátku a já už z dřívějška věděl, že v tomto období se vyplatí sázet proti favoritům. Zašel jsem do sázkové kanceláře a psal si tiket. Naproti mně seděl slušně oblečený chlápek a psal kurzy na tenis. Nikdy sem nechápal lidi co sázeli na tenis. Nevím proč, ale na tomhle sportu sem nikdy nevydělal ani korunu. Napsal jsem si tiket a vsadil za dvě sta. Napsal jsem si tři zápasy. Dalo mi to dohromady kurz téměř dvacet ku jedný. Koupil sem si láhev vína a šel sedět domu.
Druhý den jsem zašel zkontrolovat svůj tiket. Dva zápasy O.K., ale třetí byla plichta. Sedl sem si ke stolu a začal psát nový tiket. Rozhodl jsem se, že vsadím na jediný zápas, ale za víc peněz. Naproti mně seděl hezky oblečený pán a psal si tiket s tenisovými zápasy. Vsadil sem za tisíc na kurz tři a půl ku jedné. Druhý den jsem šel do sázkové kanceláře, přesvědčen, že budu brát tři a půl tisíce. Přede mnou stál tenisový pán v pěkném obleku. Vyhrál osmnáct tisíc. Přistoupil jsem k okýnku a podal dámě za přepážkou svůj tiket. Uslyšel jsem pípnutí a všechno napětí opadlo a změnilo se ve směsici vzteku a smutku. Vyšel jsem ven z kanceláře. Před vchodem mne zastavil tenisový pán.
„Zdravím, jmenuji se Žehož Dobrotivý.“
Chudák chlap. Kdo mu to mohl udělat, dát mu takovýhle jméno. Při tom jak ráčkoval, mi ho bylo líto ještě víc. Avšak nesmál jsem se. Já prohrál, on vyhrál balík.
„Já sem Tony.“
„Máte nějakou práci Tony?“
„Jo, sem profesionální bookmaker.“
„Něco bych pro vás měl Tony.“
„Sem jedno ucho.“
„Můžeme to probrat v tamté restauraci?“
Ukázal na putyku naproti.
„Zrovna sem tam šel.“
V hospodě sme si dali pár piv a pak mi všechno řekl.
„Pořádám sázky v psích závodech.“
„Já na sázení už prachy nemám.“
„Já bych ale chtěl, aby jste dělal pro mne.“
„Povídejte, ale nic těžkýho dělat nemůžu, mám problémy se zádama.“
„Víte sázky pořádám na více místech a už je toho na mě moc.“
„Chcete mi to předat?“
Chlápek se pousmál. Měl i hezkej úsměv. Byla to klasa, ale něco mi na něm stejně nesedělo. Vypadal až moc dobře.
„To zrovna ne, ale potřeboval bych pomocníka.“
„No… Jelikož teď zrovna nemám do čeho píchnout, asi do toho pudu.“
„Výborně. Teď už budu muset jít. Zítra v osm tedy přijďte na psí závodiště. Víte kde to je?“
„Zejtra v osm sem tam.“
Můj novej zaměstnavatel odešel, já si dal ještě pár piv a pak sem zamířil rovnou domu.
Druhej den sem dorazil přesně v osm, jak bylo domluvený.
„Zdravím, tak sem tady.“
„Tak pojďte Tony, zasvětím vás do kouzla této práce.“
Šli jsme přímo na závodiště. Po cestě každej Řehoře zdravil, byla to známá firma. Zrovna začínal závod chrtů. Tady se pořádaly závody různých druhů psů. Byli tam malý, velký, hubený, tlustý, hnusný i hezký. Závody se ale třídily podle rasy. Já znal možná tak dogu nebo jezevčíka. Řehoř mi řekl, že se nemusím bát, že mi všechno vysvětlí. Ten podělanej zmetek to měl fakt v malíku. Při prvním závodě uzavřel sázky skoro za padesát papírů. Vysvětloval mi, jak mám sázky přijímat. Taky mi říkal, od koho sázky nebrat a komu lézt do zadku. Vysvětlil mi, jak se nenachytat na nějaký vošmelený zápasy. Říkal, že když někdo chce vsadit moc peněz na špatnýho psa, určitě v tom bude nějaká levota. Vlastně mi vysvětlil úplně všechno a já z toho nevěděl vůbec nic. Pak mi povídá ještě jednu věc.
„Pomatuj si jedno. JESTLI MĚ NĚKDY VOJEBEŠ, POVĚSIM TĚ ZA KOULE DO PRŮVANU A DO KONCE ŽIVOTA MI BUDEŠ VOKLEPÁVAT OSCHLÝ KAŠTANY ZE ZADKU.“
Říkal sem si, že tu jeho prdel mu tak maximálně pořádně nakopu, jestli bude mít ještě někdy takovýhle kecy.
„Na mě se můžeš spolehnout.“
„To sem rád Tony, zejtra přijď a dostaneš prachy. Rozjedeš to na svoje triko, já mám jinou práci.“
„Jsme domluvený.“
Šel sem domu se smíšenýma pocitama. Bylo to fajn, měl sem zábavnou práci a podle toho co říkal, mi z toho pudou pěkný chechtáky, ale něco mě na něm sralo. Bylo mi pořád divný, proč si vybral mě. Takovýho ztroskotalce. Ale tyhle myšlenky napadaj člověka v nejrůznějších situacích a většinou zbytečně. Přirozenej instinkt je kravina. Pustil sem to z hlavy.
Ráno sem ani nemohl dospat. Na závodišti sem byl už v půl osmý. Řehoř už tam trůnil v kavárně.
„Nazdar Tony, to sem rád, že jdeš tak brzo. Potřebuju odejít dřív.“
„Sem ranní ptáče.“
„Chtěl sem ti zavolat, ale nebylo kam. Pořiď si telefon.“
„Až si u tebe něco vydělám, hned do něj pudu.“
„Dneska si vezmi desítku zálohu a kup si telefon a nějaký slušný hadry.“
„To je dost peněz.“
„Chci aby můj parťák dobře vypadal.“
Zase sem měl pocit, že se mnou něco nekalýho zamýšlí.
„Tady máš sto papírů Tony. Já musím letět. A nezapomeň, co sem ti včera říkal.“
Jo jo, že máš vlka na prdeli, pomyslel sem si.
„Myslím na to.“
„Tak ať to jde.“
Vyrazilo mi dech, jak je suverénní. Kdybych ty prachy sbalil a zdrhnul, nic by nenadělal. I když ten zmetek by si mě asi později našel a za ty koule by mě nejspíš opravdu pověsil.
Hned od začátku to šlo jak po másle. Řehoř dal asi všem info, že sem tu místo něho. Od rána ke mně chodili různý týpci. Přicházeli podnikatelé i ztracenci, bílí i černí, malí i velcí a všichni chtěli vyhrát. Většina z nich však stejně prohraje. Těm bohatým to nijak vadit nebude a pro ty chudý je to jenom z hoven do sraček. Večer sem měl něco přes dvě sta papírů. Kaštaňák na mě bude určitě hrdej, pomyslel jsem si. Když sem odcházel přistoupil ke mně nějakej podivnej týpek. Viděl sem ho už přes den a zdálo se mi, že mě pozoruje.
„Ty prej děláš pro Řehoře.“
„Ne pro svojí babičku.“
„Dávej si na něj pozor, pár lidí už vojel.“
„Ty si dávej pozor aby ti nikdo nenakopal prdel.“
Sbalil sem se a šel domu. Druhej den ráno sem si koupil telefon a oblek. Utratil sem za obojí necelejch pět tisíc a tak mi zbylo dost na chlast.
Takhle to chodilo každej den. Každejch pár dní mě navštívil Řehoř, vzal si prachy a vždycky mi nějakej kousek odkrojil. Pravda je, že sem se ho taky naučil trochu vojíždět a nějakej drobák mi občas uvízl za nehtama. Bylo to fajn. Vydělával sem víc než kdy jindy a nijak sem se u toho nenadřel.
Jednou po závodech mi zazvonil telefon. Byl to můj chlebodárce, říkal, že je na čase, abych se dostal na druhý stupeň. A bylo to tady. Něco sem čekal už od začátku. Já věděl, že ten bastard jede v něčem, v čem by jezdit asi neměl.
„Možná si to čekal Tony, ale to co ti chci ukázat, je opravdovej byznys.“
„Sem zvědavej.“
„To máš proč a nebuď tak nedůvěřivej.“
Přijeli jsme k nějaký starý hale. Na chvilku mě napadlo, že se nějak dohmátl, jak ho vojíždim a teď si to slíznu. Ale okolo bylo zaparkovaných spousty aut a ty lidi z nich tu nebyli proto, aby mě sejmuli. A z toho jak vypadali, sem odvozoval, že tady žádný chudáci nebudou. Když jsme vešli dovnitř, pohltily mně všelijaký pocity. Jedno otevření dveří, jedinej krůček a ocitli jsme se v úplně jiným světě. Všude byl hroznej rámus. Běhali tam všelijaký lidi a taky spousta psů. Ti psi ale vypadali jinak, než ty který běhali na závodišti. Byli velký, vypadali zle, ale v jejich očích byl znát strach. Nevěděl jsem čeho se bojí, ale začínal jsem se bát taky.
„Vítej ve světe kde se vydělávaj pořádný peníze Tony.“
„Zrovna dvakrát se tu necejtím.“
„Nevím jak to myslíš, ale tady se hraje první liga a ty máš z prdele kliku, že tady můžeš bejt, tak zavři klapačku a pojď.“
Moc sem nechápal, co mě tady může čekat za štěstí, ale rozhodně jsem to chtěl, co nejdřív zjistit.
Když jsme dorazili k místu, kde všichni v kruhu postávali, všechno mi bylo jasný. Nepořádaly se tu žádný závody psů, na který sem byl zvyklej. V ringu ve tvaru kruhu proti sobě stáli dva psi. Každýho z nich držel na vodítku jeho majitel a oni na sebe koukali a čekali až je k sobě pustí. Byly to zápasy na život a na smrt. Zabít nebo být zabit. Nemohl jsem uvěřit, tomu co vidím. Psi byli puštěni. Okamžitě se do sebe zakousli. Jeden z nich byl o poznání větší než ten druhý a bylo znát, že má navrch. Podíval jsem se na okolo stojící lidi. Bylo na nich vidět vzrušení, napětí, touha vidět krev a smrt. Nikdo nehnul ani brvou, aby to nějak zastavil. Nechápal jsem to. Velký pes už se zakousl do krku menšího. Bylo rozhodnuto. Lidé okolo už jakoby sténali nadšením. Chtělo se mi zvracet, chtělo se mi něco udělat, nějak to zastavit, ale byl sem zbabělej, víc jsem si vážil svýho života. Podíval jsem se na psy. Ten menší už krvácel a jeho život se chýlil ke konci. Podíval jsem se mu přímo do očí. V těch očích sem neviděl strach ani bolest, viděl sem v nich jen konec. Konec vůle a touhy žít. Pak se jeho oči střetly s mými a jako by říkaly: Nech to být, stejně nic nezměníš. Pochopil jsem, že ten pes nestojí proti tomu druhému, stojí proti nám, lidem, stojí proti všem, kteří tam jsou, stojí proti celému lidstvu.
Rozběhl jsem se a utíkal pryč. Už sem to nemohl vydržet. Styděl jsem se za to, že jsem jeden z nich. Styděl jsem se za to, že sem nedokázal nic udělat. Utíkal jsem daleko, až jsem doběhl k rybníku, kde jsem lovil kachny. Zpomalil jsem. Chtěl jsem umřít, chtěl jsem nikdy se nenarodit, chtěl jsem se všem pomstít. Chodil jsem po břehu a počítal kroky. Na rybníku plavaly dvě kachny.