Jediná možnost

Ještě pár hodin.. Pár hodin a bude zpátky ve škole. Jak by mohla jenom spát. Bála se toho. Moc se bála. Viděla před sebou ty spousty lidí co na ni vzhlíží, ukazují si a šeptají. Zvykla si, že ve třídě nemá kamarády, ale na posměšky a úšklebky, které jí denně věnovali, si zvyknout nedokázala. Nikdy se jí nikdo nezastal. I učitelé to přehlíželi. Proto to taky všecko začalo.!

Unikala před ostatními do kouta svého pokoje a pohrávala si se svým tělem. Skoro cokoliv, jakákoliv obyčejná věc, třeba kružítko, nůžky, šroubovák, to vše jí dokázalo pomoct, ulevit si..

Ano, dívčin smutek zašel tak daleko, že si začala ubližovat. Nejdříve jen občas. Menší zářez, trocha krve. Postupem času se však ubližování stávalo častější a bolestnější. Čím větší cítila bolest, tím víc si to užívala. Čím víc ztratila krve, tím méně v sobě měla bolesti. Mockrát se snažila přestat s ubližováním. Vydrželo jí to vždycky však maximálně týden, možná dva, než přibyly nové jizvy.

Brzy bylo její tělo tak znetvořené, že musela nosit co nejvíc zahalující oblečení. Třeba i v tělocviku, v tom největším horku, ona na sobě měla mikinu a dlouhé kalhoty. Tím se však stala ještě víc neviditelnou a taky divnou.. Ani její rodiče nezajímalo, co se to s jejich dcerou děje. Dávno se o ni přestali zajímat, kariéra byla přednější. Až do jednoho dne...

Bylo to tak uprostřed července. Přehnala to a rodiče ji našli v bezvědomí. Ztratila spoustu krve. Zachránili ji, ale to co následovalo ji ještě více položilo. Doktoři se rozhodli zavřít ji na nějakou dobu do léčebny. Strávila tam pouze měsíc, byla v prvním stádiu své nemoci. Dalších čtrnáct dnů, které zbývaly do začátku školního roku vydržela. Ani jednou si nijak neublížila. Myslela, že to bude dobré, že je z toho venku, čeho se však bála, byla škola. Všichni určitě ví, čím přes prázdniny prošla. Jak se asi zachovají.? Znásobí svoje pohledy na ni? Bála se toho..

Věděla, že když se tak stane, nevydrží to a znovu začne s tím, s čím před pár týdny skončila, znovu si bude ubližovat. Z úvah ji vyrušil zvuk budíku. Musela se tedy začít chystat do školy..

Škola. Stačilo jí pomyslet na ni a udělalo se jí nevolno. Děsilo ji to. Vyvolávalo v ní zlé vzpomínky… Tak už jen pár minut a autobus zastaví. Potom asi deset minut cesty a už stojí před tou známou šedou budovou. Nic se tu nezměnilo, pořád stejně oprýskané zdi a nenatřené hnědé dveře. Na dveřích visí cedule s nápisem - "Žáci prvních ročníků se shromáždí ve vestibulu školy!" Před dvěma lety byla taky prvák. Tenkrát na tom ještě nebyla tak jako teď…

Najednou za sebou uslyší známý hlas.. "Ahoj spolužačko, tak jak bylo o prázdninách? Byla jsi někde na dovolené..?" Potom následoval škodolibý úsměv. Takže je to tak, jak si myslela, všichni vědí, co se dělo..! Rozhodne se neodpovídat a pokračuje dveřmi dovnitř. Pod schody je už tucet vyděšených a hlavně zvědavých lidí. Snad je tu čeká lepší osud než mě, pomyslí si a snaží se prodrat se na schodiště. Jejich třída je v druhém patře. V polovině cesty by se nejraději otočila a utíkala pryč odtud. Pokračuje však v cestě. Přejede pomalu prsty po své přední kapse na kalhotách. Její poslední záchrana. Pořád doufá, že nebude třeba.

Ve chvíli, kdy vejde do třídy, všichni zmlknou a propalují ji pohledem. Kouká do země a míří do jedné z volných lavic v zadní části učebny. Prochází okolo jedné asi nejhorší dívky ze třídy. Samo sebou - pro ni nejhorší.. Ostatním přijde nejspíš skvělá. "Tak co? Jak jsi se těšila do školy? Prý jsi strávila prázdniny v Brně u příbuzných..!" (Brno - město její léčebny.. takže i tohle se jim povedlo vyhrabat..) Neodpovídá. "To mi ani neodpovíš? "A co takhle pozdravit mě?" přidává se další dívka. Potom se ozve jeden spolužák. "Hej, potřeboval bych poradit. Nevím, jestli mám dělat referát o nějakém filmu nebo třeba o sebevraždě..?" "Ale no tak" Promluví jeho soused. "Sebevraždy nech jí, možná by mohla přihodit i ukázku."

To už je na ni moc. Vyběhne ze třídy, současně se zvoněním a míří k toaletám. Sáhne do pravé kapsy a vytáhne drobný předmět. Rozevře dlaň, ve které svírá žiletku. Klepou se jí ruce. Vyhrne levý rukáv a natáhne předloktí. Udělá první zářez, tělem jí projede známý příjemný pocit úlevy. Potom následuje několik dalších řezů.

Začíná se jí motat hlava, okolní šum jí přijde tišší a jakoby z větší dálky. Cítí se tak, jak už jednou zažila. Tentokrát to však bylo úmyslné. Začínají se jí zavírat oči, když uslyší křik.. "Pomoc.! Pomozte mi někdo, leží tu zakrvácená dívka.." Žiletka jí vyjíždí z dlaně.. A ona upadá do bezvědomí… Sbohem nepovedený živote..!