Stezka života..

Vyběhla z domu. Utíkala pryč. Daleko pryč, pryč od toho všeho. Ani pořádně neviděla na cestu, již padla tma a z očí se jí řinuly potoky hořkých slz. Chtěla utéct. Od všech.. Ať jí už dají konečně pokoj!! Všichni!.. Měla je ráda, nenáviděla je!.. Jeho milovala.. A on ji ne.. Řekl, že je „jiná“.. Že je moc tichá a neprojevuje se. –Přitom toho společně tolik prožili! Tolik se nasmáli, propovídali hodiny! A teď tohle!.. Zamilovala se do něj, pověděla mu to. On dlouho váhal, ale nakonec ji odmítl. Je jiná.. Jiná..
Běžela, nezastavovala se. Rukama si přidržovala dlouhou černou sukni, kterou by jinak vláčela po zemi. Už to dál nedokázala vydržet. Všechno to v ní vřelo.Nenáviděla je, nenáviděla sebe.. Její kamarádi.. Mají ji rádi, jistě, ale mají spoustu jiných přátel. –Každý má. Každý je nahraditelný. Její místo by také ihned někdo zaplnil. Nikoho neměla, teď ne.Teď, když je tolik potřebovala..
Běžela tichou a prázdnou ulicí. Vždycky odpoledne je tu plno lidí, - je to hlavní ulice celého jejich malého městečka. Její kroky se rozléhaly dutou ozvěnou od temných siluet domů a kamenného chodníku.. Nevěděla kam běží. Nevěděla nic, nedokázala na nic myslet. –Jen na ně a na tu nesnesitelnost bolest. Nikdo z nich tu teď není a ona se jich doprošovat nebude. On ji odmítl – a když on, proč by ji chtěl někdo jiný? Ji nikdo nikdy nechtěl. Je to jen malá pitomá hnusná holka.. Je „jiná“, jak řekl on. A proto to vypadá takhle.. Ona je svá.. Nemůže za to, že klukům se líbí ty namyšlený blonďatý fifleny, který ona tak nesnáší.. Jasně, nelíbí se všem, ale ona se nelíbí vůbec nikomu. Nezapadá snad ani do jedné z těch skupin „normálních holek“.. Má smůlu..
Chvátala sametovou nocí a ani jí nevadilo, že doma si o ni budou dělat starosti. Doma je stejně jen otec, - ten věčně opilej pitomec, kterýho ani za svýho „tátu“ nepovažovala. Ne, za to všechno, co dělal a dělá..
Byla chladná noc, ale ona nepociťovala ani to, i když na sobě měla jen tričko s krátkým rukávem. Ani si neutírala z tváře slzy, dobře věděla, že to zkrátka nemá smysl, protože ten proud prostě nedokázala zastavit. Snad ani pořádně nechtěla..
Stejně je to všem jedno. Kdyby teď zmizela, kdoví, kdo by ji postrádal. Kdyby ji zajelo auto a řidič ujel, ani by to nikdo neřešil. Natolik byla bezcenná a méněcenná. Byla si tím naprosto jista. Na ní přece nezáleží. Nikdy na ní nezáleželo. Vždycky tu byla, když potřebovali poradit a pomoct ostatní, ale jí pomoci nedokázal nikdo. Nemohl.. Vždy byla taková vrba a ostatní jí za to bylo vděční. Ostatní. –Vzpomněla si na těch pár lidí, které ještě skutečně mohla nazývat přáteli. Za poslední půlrok se jejich počet ještě více zúžil..
Nikdy si nikoho nenajde.. Nikdy, navždy bude sama. Navždy bude poslouchat své kamarádky, které básní o svých klukách, o tom, kde byli a co prožili. A ona vždycky bude jen přikyvovat, usmívat se a radit jim v jejich problémech. A ony se jí nikdy nezeptají – a co ty? Máš někoho? A když už náhodou ano, stejně odpoví vždycky stejně. Ne.. Nemám..
Slzy dopadaly na chodník a dívka dál běžela.. Nikdo.. Nikdy.. Nechce.. –Tato tři slova ji pronásledovala jako noční můra, která se neustále vrací. Každý den. Stále stejně neodbytně a doráživě..
Chtěla běžet. Chtěla utéct daleko, daleko od toho všeho, co ji poslední dobou potkalo… Otevřela oči..
Až po chvíli si uvědomila, že nestojí, ale leží. Vůbec nic nechápala..
„Máme ji.“, zazněl kdesi nad ní najednou nějaký neznámý hlas. Chtěla je okřiknout, ať tak nekřičí, ale nemohla ani pořádně otevřít ústa. Chtěla teď jen spát. Tak moc se jí chtělo spát..

Konečně procitla. Znovu ležela a šíleně ji bolela hlava. Snažila se zaostřit, ale šlo to ztěžka, protože jí někdo sundal brýle. Netušila, kde jsou..
Rozeznala, že je v nějaké bílé místnosti, ale moc z ní toho neviděla. Otočila hlavu, aby se podívala i na sebe, kde to vlastně je?!
Ležela na nějaké neznámé posteli a divně to tu páchlo. Chtěla si sednout, ale nemohla. Něco ji drželo.. Shlédla na své ruce, které byly řemeny připoutané k posteli. Na jedné z nich se skvěl nový bílý obvaz a trochu z něj ještě prosakovala jakási rudá tekutina.. Znovu zavřela oči a pevně je zavřela.
Nic si nepamatovala, nevěděla, co byl sen a co skutečnost.. Doufala, že až je znovu otevře, bude sedět doma v klidu a teple.. Že tohle celé je jen nějaký podivný sen..
Když konečně znovu našla odvahu rozhlédnout se kolem, zjistila, že je pořád tady. V té nepřátelské bílé prázdnotě, proti které nemůže vůbec nic dělat, nijak se bránit..
Najednou se otevřely dveře a někdo vešel. Spěšně stiskla víčka opět k sobě a předstírala spánek. –Ať už je to kdokoli..
Příchozí se sedl na židli vedle postele a chvíli byl zticha. Pak ji však někdo vzal za ruku a ona uslyšela tichá slova: „Cos to udělala? Já myslela, že už je s tím konec. Slíbila si mi to..“, zaznívalo z něj zklamání a smutek..
Poznala svoji mamku. Zklamala ji. Jako by ji až tohle konečně probudilo do reality. Přála si umřít, vypařit se. Přála si, aby se to povedlo. Nedokázala myslet na to, jak jí ublížila. Na ni vlastně vůbec nepomyslela. Na nic nemyslela, jen na sebe.. A pak si vzpomněla na něj.. To kvůli němu.. Kvůli nim..
Po chvíli její maminka znovu odešla a dívka otevřela své zelené oči. Neměla odvahu se na ni vůbec podívat. Takhle to bude jen lepší.. Pro všechny.. A bude to ještě lepší.. Byla rozhodnutá. Nevěděla, kdo ji zachránil, ale nejradši by ho zabila. Když už člověk udělá něco takového, není nad slunce jasné, že už tu dál nechce být? je, jistěže je. Tak proč to nechtějí pochopit? Tak dlouho s tím bojovala a snažila se, ale teď jí prostě došla síla..
Udělá to.. Byla možná srab, ale někdy to zde opravdu nelze vydržet. Někdy ne. Někdy, když vás ve vašem záměru nepodpoří ani vaši nejbližší..
Chvíli se potýkala s řemeny, ale nakonec se jí z nich podařilo vyklouznout. –Zřejmě si mysleli, že ještě bude dlouho mimo, tak na to nedbali. –A ona toho teď využila..
Sundala ze sebe všechny ty přístroje. –Pořád jí hrozně bolela hlava a motala se jí, ale bylo jí to jedno. Brzy to přece přestane. Brzy bude konec. Dokoná své dílo..
Znovu běžela tou ztichlou ulicí.. V tu chvíli na ni někdo zavolal, ale ona se neotočila. nechtěla. Dál utíkala, utíkala před vším a před všemi. Nepřála si nic jiného.. Jen běžet. –Jak úžasný pocit..
A znovu ten výkřik. Hlas byl slyšet jen matně a zdálky, takže ho nepoznala. Musela by se otočit a podívat se.. Ale ne, to nechtěla. Nebude se přece zdržovat. Ona je rozhodnutá. Běžela po své stezce života, jen aby dříve dosáhla jejího konce. Aby nemusela tak dlouho čekat..
Jenže výkřik se opakoval. Otočila se. Nevydržela to, ale přesto dál běžela. Někdo k ní chvátal, ale jejímu tempu zdaleka nestačil. A ona v tu chvíli upadla. Bylo pozdě, bylo jisté, že teď se již nikdy nezvedne.. Bylo pozdě, moc pozdě, na všechno. I na omluvy.. –Především na ně..
„Ne!“, zaslechla ještě jeden zoufalý výkřik a pak jen slastně zavřela oči. Konečně se dočkala.. Na tváři jí zářil šťastný úsměv. Tak, jako už dlouho ne.. Konečně je po všem. –Úplně po všem..