Plamínek naděje hoří dál

Plamínek naděje hoří dál

Vzpomínám si, že bylo léto, když se tento příběh stal. Bylo mi sedmnáct let a já povinně musel s rodiči vykonat tu příšernou cestu do kostela na mši. Má rodina byla silně věřící, jen já jsem byl pověstnou černou ovcí rodiny. Sedli jsme si ze zvyku do třetí řady a kněz začal kázat jeden z těch nudných odstavců z Bible. Vůbec jsem ho nevnímal a vzpomínal jsem na své kamarády, kteří mohli lítat venku od rána do večera, kdežto já jsem se musel dusit ve svátečních šatech, které by si normální člověk na sebe nikdy nenavlékl. A pak se to najednou stalo! Spatřil jsem nádherného "anděla" sedícího v první řadě. Měl jasně žluté vlasy zapletené do copu, zářící modré oči a jemně červené přiléhavé šatičky. V tu chvíli jsem přestal vnímat okolí úplně a postupně jsem pociťoval na vlastní kůži ten známý výrok "jsem v sedmém nebi". Měl jsem pocit, že se vznáším. Všechno se se mnou točilo - takže jsem ani nepostřehl, že mše skončila. Když můj vysněný andílek vstal, neudržel jsem se a rozeběhl se za ním. Ale bylo pozdě. Když jsem dobíhal, spatřil jsem, jak nasedá do kočáru a mizí v prašném obzoru malé vesničky Tupello v Tennessee. Znechuceně jsem se vláčel táhnoucími kroky domů. Ten den jsem toho už moc nenamluvil a dokonce jsem, k milému překvapení rodičů, neprotestoval se jít umýt - to bylo u nás na denním pořádku).
Druhý den ráno jsem musel jít za otcem do pekárny pro chleba - zapomněl jsem vám říct, že otec je pekař a má malý krámek na náměstí, matka je švadlena a moje malá sestra Lili půjde v září do školy. Bylo šest hodin ráno a vesnička se teprve probouzela do letního dne. Vstoupil jsem do dveří a zůstal jsem stát s pusou dokořán a nebyl jsem schopen ze sebe vydat jedinou hlásku. Představte si, že uvnitř stál ten zázračný anděl v celé své kráse a hovořil s mým otcem. „Pojď dál a nestůj v těch dveřích Joe“, řekl můj otec a já bleskurychle zmizel vzadu.
„Omluvte mého kluka, ale on je takový pořád.“ „Vždyť se nic nestalo pane Douglasi, takže otec za vámi dnes večer zajde. Nashledanou.“
Teprve když to skvostné stvoření odešlo, jsem se odvážil vystrčit ze skladu hlavu. „Tati,…..ehmmmm…..co to bylo za mladou dámu……., kdo to byl?“ „Slečna Mc‘ Ryanová, přijela sem se svojí rodinou na pár týdnů na prázdniny. Ostatně její otec pan Mc‘ Ryan má zde nějaké jednání. Proč tě to vlastně zajímá?“ Zeptal se táta s podezřívavým výrazem ve tváři. „Jen tak. Nikdy jsem ji tady neviděl, tak jsem chtěl zjistit kdo to je.“ „Hmmm. No, tak mi pojď pomoct přebrat mouku.“ „Hm, jo.“
Když jsem vyšel z pekárny, chtěl jsem jít rovnou domů, ale v dálce jsem uviděl svého kamaráda Jacka, jak na mě cosi volá, ale já mu nerozuměl. Naznačoval mi něco gesty, ale pak uviděl, že to nechápu a tak běžel až ke mně. „Prosím tě Jacku, co se děje?“ , vyhrkl jsem na něj udiveně. „V lese hoří! Jsou tam uvězněni nějací lidé, pojď nám pomoci, nejde to uhasit!“ V tu chvíli jsem zapomněl na chleba a na rodinu a sprintem jsem vyrazil k lesu. Praskot dřeva a křik lidí byli slyšet na míle daleko a všude byl kouř. Spatřil jsem lidi bezradně pobíhající s vědry vody, které nebylo nazbyt a pár lidí uvězněných v tom hořícím pekle. I když byla viditelnost poměrně mizivá, poznal jsem jednoho člověka, který byl za ohnivou clonou. Byla to slečna Mc‘ Ryanová. Seděla na zemi a volala o pomoc. Chvíli jsem přemýšlel, jak je odtamtud dostat a napadla mě spásná, ale velice nebezpečná myšlenka. „Jacku, přines mi nějaký dlouhatánský lano.“ Dobře a co chceš dělat?“ „Teď se neptej a sežeň ho. Ale rychle, moc dlouho to už ti lidé nevydrží!“ Měl jsem štěstí, že jsem spatřil šerifa a běžel jsem k němu. „Šerife, šerife, prosím vás potřebuji střelný prach, něco mě napadlo!“ Šerif na mě chvíli nejistě a nerozhodně koukal a potom řekl: „No Douglasi, doufám, že mě nezklameš.“ A dal mi pytlík s tou výbušnou látkou. Kousek za lesem se totiž staví úplně nová vodárna. Sám jsem tam pomáhal, když bylo potřeba, tím pádem jsem věděl, že tam už několik galonů vody přivezli. No a když si dáte 1 + 1 dohromady, vyjde vám výsledek, který by se mohl povést. Právě, když jsem si přelouskával poslední záchranný tah, přiběhl Jack celý udýchaný asi s dvoumetrovým provazem. „Výborně. Tak a teď mi drž palce.“ Rozeběhl jsem se tryskem přes les k vodárně a pak jsem kolem velké nádrže nasypal střelný prach. Udělal jsem na provaze smyčku, takže vzniklo z provazu laso. Roztočil jsem ho a snažil jsem se, aby se zaháklo za nádrž. Musel jsem jí totiž naklonit tak, aby se pak voda valila správným směrem. Na podruhé se mi to podařilo a pak jsem zapálil střelný prach. Musel jsem si pospíšit, aby mě to nezasáhlo, ale zakopl jsem o kořen stromu, takže jsem nestihl utéct. Ozvala se obrovská rána a vyvalila se voda. Byl to strašně silný proud, a tak tím pádem mě strhl a unášel mě k požáru. Byla to neskutečně rychlá jízda a já už cítil ten děsivý žár. Najednou jsem před sebou uviděl ohnivý sloup a já vjel přímo do něho. Měl jsem štěstí, že kolem bylo dost vody, takže mě oheň tolik nepopálil. Konečně jsem se zastavil – úplně špinavý, zmáčený a s trochou lehčích popálenin. Když jsem se rozhlédl kolem, spatřil jsem slečnu Mc‘ Ryanovou, jak bezvládně leží kousek ode mne. Rychle jsem k ní přiskočil a snažil jsem se jí nahmatat puls. Naučil jsem se to od tátovýho kamaráda, který je lékař. Slečna Mc‘ Ryanová ho měla velice slabý, vlastně skoro žádný a já na ní trochu zmateným pohledem koukal. Samozřejmě že jsem věděl, co mám dělat, ale připadalo mi to najednou nějaký divný a trapný. Ale pak jsem svoje obavy překonal při myšlence: „vždyť jde přece o její život!“ Pootevřel jsem její ústa a hluboce jsem vdechl. Udělal jsem to párkrát a ona otevřela své nádherně modré oči, trochu zakašlala a upřeně se na mě dívala. „My jsme se už někde viděli, ne?“.Já přikývl, ale to už se k nám valil šerif s ostatními lidmi. Pomohl jsem té křehké dívce vstát a lidé ji položili na nosítka. Chtěl jsem odejít, ale šerif mě zastavil a řekl: „No, Douglasi, jsi pašák. Tohle by každý nezvládl.“ Já se rozpačitě usmál a pomalu jsem odcházel. „Počkej Joe, vždyť jsi zraněný!“, volal šerif. Ale ne, nechtěl jsem, aby to někdo věděl, ale šerif zavolal doktora, takže jsem se z toho už nemohl vyvlíknout. „No hochu, máš štěstí. Mohl jsi být spálený na uhel. A příště se nech ošetřit dobrovolně. Mohl bys na to jednou doplatit.“, řekl doktor trochu káravým a uznaným tónem.
Když jsem byl asi pár kroků od domova, viděl jsem mámu, jak se starostlivě rozhlíží a pak mě uviděla. Chleba jsem samozřejmě nenesl. Mamka se mě lekla, no musel jsem vypadat strašně. Měl jsem roztrhané kalhoty a triko, promáčené vlasy a boty, ovázanou hlavu a dlaně a k tomu ještě ta špína a smrad. Mamka spráskla ruce: „Panebože Joe, kde jsi se to válel? A co se ti stalo?“ Když jsem chtěl odpovědět, ucítil jsem čísi ruku na mém rameni. Byl to táta. Podíval jsem se na něho a viděl jsem, jak má ve tváři rozčilený a naštvaný výraz. „Joe, kde je ten chleba, co jsem ti dopoledne dával?!“ „No, víš tati, já jsem ho při té záchranné akci asi ztratil.“ „Záchranná akce? Co to blábolíš? Jestli mi ihned neřekneš pravdu, tak…“ „Pane Douglasi. Váš syn je opravdu statečný mladý muž. Dobře ho vychováváte.“ Zazněl šerifův hlas. „Prosím?“ „Vy to nevíte? V lese hořelo a oheň uvěznil několik lidí v pasti. Váš syn je všechny zachránil. Nebýt jeho odvahy a znalostí, jsou ti lidé po smrti.“ „No, když je to tak, musím tě pochválit synu.“ Byl jsem rád, že to tak dobře dopadlo, šel jsem se umýt a pak jsme šli večeřet. Byl to dlouhý den. Zavírali se mi oči, tak jsem šel spát.

Druhý den ráno jsem si přispal. Vstal jsem až po osmé hodině, ale nikdo se nezlobil. Šel jsem do kuchyně a tam na mě čekalo překvapení. Představte si, že tam byla slečna Mc‘ Ryanová a její otec. Překvapeně jsem se na ně díval a vysoukal jsem ze sebe alespoň dobrý den. „Dobrý den, pane Douglasi.“ Řekla slečna Mc‘ Ryanová svým líbezným hláskem. „Pane Douglasi, přišel jsem, abych vám osobně poděkoval za záchranu života mé dcery. Nebýt vás, asi bych už svou dceru nemohl obejmout. Tady jsem vám přinesl alespoň nějakou drobnost,“ řekl pan Mc‘ Ryan a dal mi do ruky překrásný nůž. Jeho ocelová čepel se leskla a rukojeť měl osázenou drahými kameny, až mi oči přecházely. Nadšeně jsem poděkoval a stiskl jsem tomu statnému muži ruku. On pak vyšel ven za otcem a já zůstal se slečnou sám. „Neposadíte se?“ „Ó ovšem, děkuji pane Douglasi.“ „Jsem Joe. Říkejte mi Joe.“ „Dobře Joe. Já jsem Eliss. Díky za včerejšek..“ „Ó není zač. To byla maličkost.“ „Maličkost? Vždyť jste mohl zemřít.“ „No, ale nezemřel jsem, ne?“ Jak moc jsem jí chtěl říct, že ji miluji, ale nějak jsem se ostýchal. „Slečno Eliss?“ „Ano pane Douglasi?“ „Já, jestli dovolíte, mohl…..bych vás pozvat třeba na horkou čokoládu, tedy jestli se neurazíte…..jestli jsem se vás nějak dotkl, tak…“ „Ne, půjdu ráda, děkuji.“ „Takže dnes v půl čtvrté na náměstí?“ „ano, to mi vyhovuje. Tedy v půl čtvrté. Zatím nashle.“ „Nashledanou.“ Panebože jak já byl šťastný.
Pořádně jsem se na schůzku připravil. Umyl jsem si vlasy a vydrhl jsem se, že jsem zářil jako potok v pravé poledne. Učesal jsem se, vzal jsem si své nejlepší šaty a napatlal na sebe kolínskou. Lili na mě udiveně koukala a nechápala mě. Ale já byl na sebe tak pyšný, že i páv by měl do mě daleko. Vzal jsem si trochu peněz a vyšel na náves a mířil jsem si to rovnou na náměstí. Rozhlížel jsem se a pak jsem ji spatřil. Byla nádherná. Tentokrát měla nádherně blankytné šaty, které jí ladily s očima, rozpuštěné zlaté vlasy a běloučké střevíčky. Vypadala jako panenka. Jemně se usmívala a já ji vzal za ruku a políbil jí. „Moc vám to sluší pane Douglasi.“ Řekla ta víla a mě to hřálo u srdce. „Vy jste překrásná slečno, půjdeme se posadit?“ „Ale ovšem.“ „Co si dáte?“ „Horkou čokoládu a rakvičku.“ „Dvakrát horkou čokoládu a čtyři rakvičky,“ řekl jsem barmanovi a posadil jsem se naproti Eliss. Se slečnou Mc‘ Ryanovou byla zábava, stále bylo o čem si povídat. Dozvěděl jsem se, že její matka zemřela, když jí bylo pět let na souchotiny. Od té doby vyrůstala jen s otcem. Pocházela z Oregonu na severu a studovala vyhlášenou školu ve Washingtonu. Když jsme dohovořili, zjistili jsme, že je skoro devět hodin. Zaplatil jsem a podržel Eliss dveře. Vyprovodil jsem Eliss k hotelu a chtěl jsem s ní rozloučit. Ale něco v nás přeskočilo a naše rty se k sobě blížily až se dotkly. Poprvé jsme se políbili. Byli jsme z toho oba dost vyplašení, ale pak se to opakovalo. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo, ale rozejít jsme se museli, bylo už opravdu hodně pozdě. Domluvili jsme se, že se zítra opět sejdeme a já odešel. Doma už na mě čekali a ptali se, kde jsem byl. Já jsem tajemně pronesl, že na čokoládě a zmizel jsem v pokoji. Práskl jsem sebou na postel a cítil jsem, jak mi stoupá horečka lásky. Byl jsem neskutečně blažený a tak jsem i usnul.
Od té doby jsme se s Eliss scházeli každý den. Ukazoval jsem jí krásy přírody a moje nejtajnější místa, kam jsem vždycky chodil odpočívat a užívat si přírody. Až nastal den, kdy Eliss musela odjet. Ten den byl chmurný, zamračený a pršelo. Myslím, že to byly slzy přírody, protože byla stejně smutná jako já, kvůli tomu, že Eliss už možná nikdy neuvidíme. Nikdy už neucítíme její vůni. I křišťálový potok, který vždy vesele bublal, dnes zpíval smutnou písničku. Naposledy jsme se sešli na našem oblíbeném místě – pod velikým starým stromem na voňavé louce, poseté tisíci květy. Moc jsme nemluvili, mlčky jsme na sebe koukali a pak se dlouze políbili. Měli jsme v očích slzy a nechtěli jsme jeden druhého pustit. Ale čas je neúprosný. Pomalu jsme se loudali lesem na náměstí držíc se za ruce. „Eliss neopouštěj mě, já bez tebe nemůžu žít, prosím tě…“ „Joe, ty víš, že musím. Budeš mi moc chybět. Miluji tě.“ A pak jsme se zase vášnivě políbili. Tentokrát už opravdu naposledy. Došli jsme na nádrží, kde už čekal Elissin otec. Podal jsem mu ruku a rozloučil se. Když si sedli do kupé vlaku, uviděl jsem Eliss, jak smutně vyhlíží ven. Dala ruku na okno a já ji přiložil také. Měl jsem jí tam do chvíle, než vlaková souprava nabrala vyšší rychlost a pak se mi Eliss ztratila z očí úplně.

Všichni si všimli, že jsem se změnil. Už jsem nebyl ten puberťák jako před měsícem. Byl jsem úplně nový člověk a vděčil jsem za to svojí Lásce.
23. 10. 1860 mi bylo osmnáct let. Byla to veliká oslava, ale dlouho jsem se ze své plnoletosti neradoval, protože mi přišlo psaní, že mám narukovat do války (Sever x Jih).
Nechápal jsem to. Jaká válka? Ale bylo to tak. Naše vesnička se totiž všechno dozvěděla jako poslední. Konfederace se nepohodla s Unií a vznikla z toho občanská válka. Takže mi nic jiného nezbývalo. Sbalil jsem si nejnutnější věci a nasedl do kočáru, který nabíral rukující vojáky.
Byla to dlouhá a krutá válka. Kamarádi umírali a všude bylo plno krve a křiku. Nejhorší bylo, že jsme měli málo jídla a vody. Skoro každou minutu jsem myslel na svojí milovanou, jestli je v pořádku. Pevně jsem v to doufal. Na podzim roku 1862 jsem byl vážně postřelen a musel jsem se dva měsíce léčit. V ruce jsem svíral rukojeť nože, který mi byl kdysi darován za záchranu nejkrásnější dívky na světě. Naši velitelé se nás snažili povzbudit a říkali, že si vedeme dobře, ale my jsme věděli, že to není pravda. Pravda byla krutá – prohrávali jsme. Ale zatím jsme se drželi jen kousíček nad propastí. Bojovali jsme jak se dalo. Během války jsem dospíval a připadalo mi, jako bych prožil celý život. Protože každý den vstáváte a usínáte s vědomím, že se nemusíte dožít příštího rána. Ale pak se zvolna začalo štěstí obracet na naši stranu a stav se vyměnil. Čas plynul a mě bylo 21 let. Po celé ty tři roky nebylo vítěze. Když už to vypadalo nadějně, Unie zase vymyslela nový tvrdý útok, a tak z toho zase nic nebylo.
Na Vánoce roku 1864 jsme se přiblížili k jednomu městu v Oregonu. Měli jsme se tam střetnout s našimi nepřáteli. Všude kolem městečka Salem byli postavené celkem chabé hradby. Tím pádem jsme se do města dostali snadno. V tu chvíli se proti nám vyřítil nepřítel. Nastala oboustranná střelba. Bylo hodně mrtvých i raněných a jeden dům začal hořet. Vyplašení civilisté vybíhali ven. V ten moment na mě volal jeden kamarád, abych mu pomohl. Naproti němu stál dvoumetrový Seveřan a chystal se ho zastřelit.
Neváhal jsem a ……- PRÁÁÁÁÁÁÁSK….! Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Kulka letěla přímo na něj, ale on se v poslední chvíli výstřelu vyhnul a nábojnice trefila civilistu.. Byl jsem jako opařený. Když jsem se podíval na zasaženého civilistu, spatřil jsem Eliss. Držela se za břicho a měla vytřeštěné oči. S láskou na mne pohlédla a upadla na zem. Ten dům, který hořel, byl její úkryt. Nemohla tam dýchat a proto vyběhla ven, aby se neudusila. Začal jsem křičet a běžel k ní. „Eliss, Eliss, lásko moje, odpověz mi, Eliss…“ „Joe, miluji tě.
Js e m r á d a ž e t ě v i d í m…“ , ale další slova kvůli kašli říci nemohla. „Eliss ne!!! Dám ti umělé dýchání jako tenkrát, slyšíš?! Všechno bude dobré.“ „Ne, nebude Joe, ztrácíš se mi…“ „Ne, Eliss, nééééééééééé!!! No tak Eliss………..!“ Další slova se mi ztratila v pláči. Vzpomínal jsem na její jemňoučký úsměv a na příjemnou vůni. Stydla mi v náručí a její duch se vytratil do neznáma. Pak jsem se snad poprvé v životě pomodlil a prosil Boha o odpuštění. Vzpomněl jsem si na jednu pohádku, kterou jsem jako malý kluk slýchával od táty. Ta poslední slova se mi vryla do paměti: „Ať se stane cokoli, ať kohokoli ztratíš, nebo budeš na konci svých sil, pamatuj, že to není tvá vina. Že to Bůh tak chtěl, a že vždycky nějaký ten plamínek naděje nikdy nezhasne, hoří dál.“ „Bůh mi odpusť.“ Řekl jsem, vzal jsem nůž posázený diamanty a několikrát jsem ho vrazil tomu dvoumetrovému chlapovi do břicha.
Jen ta slova z pohádky a vzpomínka na Eliss a na rodinu mě udržovala na živu. Krátce po začátku roku 1865, válka skončila. Jih prohrál a zbytek vojáků, co přežil, odvedli do zajetí. Když jsme byli zavření v tom chladném vězení, mnoho vojáků to nemohlo psychicky vydržet. Já jsem vstal a abych jim dodal alespoň trochu odvahy, pronesl jsem ta slova a především poslední větu: „Nezapomeňte, plamínek naděje hoří dál!“ Deset let jsme tam byli uvěznění a pak nás pustili. Táhlo mi na třiatřicátý rok. Nasedl jsem na vlak a jel jsem domů. Když jsem se vrátil, všechno bylo jinak. Moje matka zemřela v roce 1872, protože nemohla unést to pomyšlení, že už se asi nevrátím. Táta měl nemocné srdce a musel se šetřit, no a moje malá sestra Lili už dávno nebyla malá, ale vyrostla z ní nádherná žena, která o tátu pečovala.
Dnes je mi šedesát let. Oženil jsem se, mám čtyři děti a šest vnoučat, hezký dům a pevné zdraví, ale nikdy nezapomenu na mojí Eliss a na větu: „Plamínek naděje hoří dál!“