To, co nelze pojmenovat

Pršelo. Kapky deště pomalu dopadaly na vyschlou zem a po chvíli dívce smáčely celé vlasy. Nevadilo jí to, usmívala se, vždyť život je nádherný. Ještě jednou obdarovala celý svět svým nádherným úsměvem a vyšla vstříc štěstí. Kráčela ke svému příteli, tomu nejlepšímu, co ji kdy potkalo. Když byla s ním, cítila se jako v ráji, ať jí předtím bylo sebehůř, stačil jeden jeho pohled a její srdíčko se rozteklo láskou. Znali se krátce, ale tím spíš byla její láska ještě intenzivní a vášnivá.
Jmenoval se Lukáš, ale přátelé mu říkali Duke, ač netušila proč. Byl snědý, vysoký s tmavými oči i vlasy. Nikdy neviděla krásnějšího kluka, navíc byl i docela chytrý a hodný, takže prostě typ, kterého by se každá žena měla držet zuby nehty a o to se taky ona snažila. Do vztahu dávala všechno - srdce, tělo i ty nejskrytější pocity. Dalo by se docela bez nadsázky říct, že ho milovala jak nikdy nikoho.
Poznali se, když Lukáš už léta chodil s jistou Elenkou. Říkala si, hlavně se do něj nezamilovat, je zadaný a já taky, ale srdci neporučíš. Opustila svého tehdejšího přítele a vrhla se vstříc bláznivé lásce. On dlouho váhal, než svou přítelkyni opustil. Nikdy nezapomněla, na tu chvíli, kdy se rozhodoval, jestli bude s ní anebo s tou druhou. Pamatuji si to, jako by to včera, když mi to vyprávěla. Seděla prý na posteli a místo toho, aby plakala nebo jinak projevovala smutek, tak se fotila. Legrační. Chtěla mu poslat svoji fotku, aby mu ulehčila ono rozhodování. Nevím, jestli fotka pomohla, ale každopádně se rozhodl pro ni. O pár dní později už ležela vedle něj v posteli, cítila jeho omamný parfém a přemýšlela o budoucnosti. O tom, jak spolu pojedou sami na chatu, jak ho seznámí s rodiči a jak mu jednou u oltáře řekne své ano.
Ano, měla velké krásné sny, ale život bohužel není pohádka. Týden po tom co Elen opustil, ten nejkrásnější týden, co kdy zažila, se viděli naposled. Netušila to, ani nemohla, byla tak zaslepená láskou. Tenkrát mu řekla o jejím plánu s chatou, nic na to neříkal. Vypadal nějak divně zamyšleně, cítila, že něco není v pořádku, ale kocovina z včerejší noci jí nenechala víc o tom přemýšlet. Když se loučili, nebyl v jejich polibku cítit smutek, spíš stereotyp. Zvláštní. Nepřemýšlela nad tím. Na týden odjížděl pryč, prý k otci. Věřila mu. Čas se táhl tak pomalu a ona na něj musela pořád myslet. Každou chvíli sledovala mobil, jestli nepíše. Nic. Nelámala si tím hlavu, možná nechtěla, možná nemohla. Nedokázala si připustit neodvratnou pravdu. Koncem onoho týdne, kdy už jí zbyla jen poslední kapka naděje, jí zazvonil telefon. Lukáš! Ozval se jeho nádherný hlas a roztomilý smích. Ach, ale pro jaká strašlivá slova byl ten hlas použit! Jakou krutou pravdu jí sdělil! Vrátil se k bývalé přítelkyni. Prý nechtěl zahodit roky s ní, jen kvůli chvilkovému pobláznění. Oh, jaká rána! Ptal se, jestli je naštvaná a moc se omlouval. Žádná slova nedokázala vyléčit její šílenou bolest. Snažila se dělat, že jí to nevadí, chtěla ho jen naposledy vidět. Slíbil, že přijde večer do baru.
Čekala. Ručičky hodinek neúprosně utíkaly dál a dál. Panáky vodky do ní padaly jeden za druhým. Počáteční smích s kamarády vystřídala opilecká letargie. Psala mu, volala… nic platné. Ostré zapípání mobilu ji vytrhlo z polospánku. Elen! Psala, že ho nemůže pustit, protože se bojí, že ho svede. Zvolila opět zbabělý přístup. Pokývala hlavou a odepsala něco ve smyslu, že to chápe a přeje jim hodně štěstí. Oh, jak ubohá maska bolesti! Srdce jí bušilo hroznou rychlostí, jako by mělo každou chvíli vybuchnout. Vstala od stolu a utekla na záchod. Udělalo se jí hrozně zle, klekla si před záchodovou mísu a zadívala se na jiskrnou hladinu. Z vody se na ni dívala dívka, kterou vůbec nepoznávala. Skelný pohled, rozcuchané vlasy a srdcervoucí výraz na tváři. Znovu se jí udělalo špatně. Zvracela. Po chvíli v puse cítila hořkou chuť žaludečních šťáv. Utřela si pusu toaletním papírem, sesunula se na zem a plakala. Každá slza, která ji pomalu stekla po obličeji, vyjadřovala jeden jeho úsměv a jedno její rozzáření srdíčka. Schovala obličej do dlaní a zarývala si nehty do hlavy. Vykřikla bolestí. Prudce vstala a vyšla ven z baru na čerstvý vzduch. Svěží vánek jí trochu probudil. Sedla si do parku na lavičku a svět se s ní začal točit. Myslela na to, že už nikdy neuvidí ty jeho oči, dvě hluboké tmavé studny. Už nikdy neochutná jeho rty, nepohladí jeho vlásky. Úzkostí si skousla ret. Na zemi uviděla velký střep. Z očí se jí spustil proud slz. Jak daleko chce zajít?!
Vzala ho do ruky. Na staré špinavé sklo dopadaly kapky smutku. Cítila, jako když má na srdci obrovský balvan. Musí se ho zbavit. Pocítila ostrou bolest, když se jí střep nemilosrdně zařízl do bílého masa na předloktí. Potlačila výkřik a jen slabě vzdechla. Střep jí vypadl z ruky, nedokázala ho udržet. Horká krev jí stékala po ruce a na bílých kalhotách jí vytvářela děsivé krvavé útvary. Zavřela oči. Zase viděla jeho tvář. Říkal jí, že jí miluje a že už ji nikdy neopustí. Cítila, jak z ní pomalu vyprchává život, slábla. V dálce slyšela výkřiky svého jména. Nechtěla, aby ji našli. Už za chvíli bude s ním. Navždy spolu. Šeptala mu do ouška, které tak ráda líbávala, že ho taky moc miluje. Objímal jí. Přála si, aby jí nikdy nepustil… mysl jí zahalila neprostupná tma.
Našla jsem jí v bezvědomí celou od krve. Vypadala otřesně. Okamžitě jsem zavolala záchranku. Měla štěstí, že přijeli tak rychle. Podařilo se jim ji zachránit. Když se probrala, tak mi moc děkovala, že jsem jí pomohla, ale o to ani nejde, spíš na ní bylo vidět něco mnohem důležitějšího. Uvědomila si, že život je strašně důležitý a musíme si ho vážit. Kluků přece ještě v životě potká stovky, ale život, život je jenom jeden.