Pianista

Za okny si hrály červené paprsky zapadajícího slunce, ale lidé si jich nevšímali. Byli přesvědčení o své důležitosti a povinnostech. Každý by se hned opíral o vlast, svobodu či o pojmy dobra a zla. Prázdná slova. Byli tu všechny jenom proto, aby lidé zapomněli cítit. A stále víc se jim to daří.

Takové myšlenky a mezi nimi proužky temnoty, se míhaly jeho hlavou. Záblesky známé tváře.. Schovával svou minulost v skleničce whisky. Seděl na staré zelené sedačce, která při každém jeho pohybu bolestně zaskřípala. Byl to malý pokojík s velkým nepořádkem. Na stěnách visely obrazy dalekých krajin a jeho vodově modré oči na ně hleděly zasněně. Přesně uprostřed místnosti, na jediném místě, které bylo netknuté okolním nepořádkem, stál černě sametový klavír. Na něm byla vystavená jediná černobílá fotka. Němá, asi dvacetiletá dívka s havraními vlasy.
Pomalu se zvedl. Postavu měl značně vyhublou. Jeho mastné hnědé vlasy mu spadaly před vcelku hezký obličej s měkkými rysy. Zacukalo v něm. Zkroutil se v jakési neviditelné bolesti.
„To ty! Prokletý klavíre! To ty jsi mým trápením a budeš mou smrtí!“
Mrštil po něm sklenicí. Hnědá tekutina se rozlila po koberci a střepy na temném klavíru zářily jako hvězdy. Opět si zdrceně sedl a zaryl prsty do vlasů. Obrazy a známé tváře začaly více dotírat na bezbrannou mysl. Vzpomněl si, jak se poprvé potkali. Ten den zrovna pršelo a on byl promočený až na kost. Utíkal úzkou uličkou aby se co nejrychleji schoval. Když v tom ji uviděl. Byla jako přízrak. Seděla na kamenném chodníku a pozorovala svůj odraz v louži. Byl tak překvapen, že se zastavil a němě ji obdivoval. Všimla si ho. Probrala se ze svého zasnění a upřela na něho obrovské šedivé oči. Pak se usmála.
„Máte rád déšť? Já miluji déšť. Není to nádhera?“ Její hlas byl až dětsky naivní.
„Jistě, jistě.“ To bylo jediné na co se zmohl.
Dívka se bezprostředně zasmála a utekla pryč. Její bosé nohy při tom kolem sebe rozhazovaly kapky deště.
Stál v té uličce omámeně asi půl hodiny. A neustále mumlal „Krásná, krásná, krásná…“
Poté zamířil domů. Sedl si a hrál na své piáno. Ještě nikdy nehrál tak krásně. Rozhodl se, že na dívku zapomene. Napíše spoustu písní a, ano, zapomene. Ovšem dívka se mu stále objevovala ve snech a její řinčivý smích mu nedal spát. Proto ji začal pozorovat. Jakoby náhodně ji potkával, když šla do školy, nakupovala nebo snad venčila psa. Jeho potěšení se však stalo posedlostí. Žil jenom jí a svými písněmi. A pak se to stalo, začala se stýkat s nějakým mužem a navazovat s ním osobní vztah. Chodili spolu do parku, objímali se a líbali. Nenáviděl ho. Nemohl ji vidět s někým jiným. Tlak v hrudi se mu zvětšoval a probdělých nocí s láhví whisky přibývalo.
Když ji opět sledoval. Byla zase s ním, ale něco nebylo v pořádku. Hádali se. Přímo hystericky křičeli. Muž ji uhodil.
Všechno se v něm převrátilo dokola. To nemohl dopustit. Vyběhl ze stínu a začal ho mlátit. Dívka začala ječet, když se její milý skácel k zemi a už se nepohnul.
„Co to děláte?! Panebože vy jste ho zabil!!“
„Nezabil je jen v bezvědomí. Nebyl pro vás ten pravý. Já jsem ten pravý. Nikdy ti neublížím.“
Její obličej náhle ztvrdl. „Do toho, s kým jsem, vám vůbec nic není. Vždyť se ani neznáme! A teď laskavě odejděte nebo vás ještě nahlásím policii a vy víte, že bych mohla.“
„Ale já… Vy si nepamatujete? Viděli jsme se přece…“
„Ne, nikdy jsme se neviděli! Vypadněte!“
Něco se v něm zlomilo. Byla tak zlá. Takovou ji neznal. Nevěděl, co dělá, v hlavě pořád slyšel její slova…

Tohle všechno si pamatoval. Nic víc, nic míň. Dopil láhev do dna, usedl ke klavíru a hrál. Hrál tak jako nikdy. Jak se říká, labutí píseň…

Druhý den ráno se v novinách objevila zpráva:
Policie dnes v 6:00 v bytě číslo 235 našla tělo Filipa Nového. Jako důvod smrti označila otravu alkoholem. Podle sousedů to byl podivný a samotářský muž. Jeho problémy s alkoholem byly všeobecně známy. Nebylo to teda žádné překvapení. Ovšem jaký otřes policisty čekal, když otevřeli jeho klavír. Byla v něm pečlivě uschovaná hlava dívky, která byla později identifikována jako Natálie Filipová. Již dva týdny pohřešovaná svými rodiči a přáteli. Co vedlo pachatele k takovému brutálnímu činu nám může být pouze záhadou. Přesto…