Mít tak odvahu!

Tento příběh se odehrával před několika lety. Nějaké dívce, která si nevážila toho co má.

Bylo po přijímacím období na vysoké školy. Já byla uspěšně přijata, můj sen se splnil. Teď už jenom začít shánět potřebné věci ke studiu a na kolej.

Prázdniny utekly jako voda. Bylo 3.září. Nástupní den na kolej. Celá rozklepaná jsem se šla nahlásit a dostala klíček od pokoje. V pokoji jsem byla první, což znamená první právo vybrat si svojí budoucí postel. Během dvou hodin se ke mně přidaly další dvě spolubydlící.Jedna z nich byla z druhého ročníku, Sára. První dojem byl příjemný a záživný.

K večeru jsme se rozhodly, že prozkoumáme naše oddělení. Vydaly jsme se tedy nejdříve na dívčí část. Děvčata byla milá a vstřícná, myslím, že se mi tu bude líbit. Poté jsme se rozhodly zajít na klučičí část. A tam jsem ho potkala. Byl snědý jak jemná mléčná čokoláda. Postavu měl štíhlou, ale vypracovanou. Lehký rozcuch krátkých, kudrnatějších vlasů mu dodával rošťácký šmrnc. Jeho úsměv byl oslepující, krásné bíle zuby se culily na všechny procházející. Asi bylo na mě poznat, že na něj upřeně zírám.
Sára do mě šťouchla a řekla: ,, Ten je od nás ze třídy, Tomáš. Je to milej kluk, ale v holkách je strašně vybíravý.“
Z udiveným pohledem jsem se na ní podívala: ,, Si jako myslíš, že se mi líbí??“
Pokračovaly jsme dál, ale já nemohla zapomenout na ten jeho úsměv.

Uběhl měsíc, všechno už klapalo jak má. Dvakrát do týdne jsem chodila na volejbal. On také, nechodila jsem tam kvůli němu, nevěděla jsem to.

Jak hodiny volejbalu ubíhaly bavila jsem se s nim víc a víc. Procházky po městě byly nepopsatelné. Jako každou neděli jsme vyrazili do parku. Byla teplá noc, hvězdy svítily.Usmíval se na mě jako by něco zamýšlel. Sedli jsme si na naší oblíbenou lavičku a povídali si. Bylo až fascinující o čem všem jsem si sním mohla povídat. Nevím proč, ale měla jsem nutkání mu položit hlavu na rameno. Chvíle ticha byla nekonečně dlouhá, ale vzrušující.
Vzhlédl na tmavomodré nebe.
,,Podívej, padá hvězda.“ zašeptal svým sametovým hlasem.
Podívala jsem se mu do očí a on mě políbil. Jeho sametové rty mě pohltily. Chtěla bych tento okamžik protáhnout do nekonečna.
,,Přála jsi si něco?“ usmál se.
Probuzena z euforie polibku jsem nevěděla co se děje. Rozesmál se.
Chytl mě za ruku a řekl: ,,Musíme jít“.
Nebyla jsem schopna jediného slova. Ale byla jsem nezkrotně šťastná.

Uběhly dva měsíce. Mně ruplo v bedně. Dala jsem mu kopačky. Tom, Sára nikdo nevěděl proč.Ani já nevěděla. Zpočátku jsem nevnímala co jsem provedla.

Po 4 měsících jsem začala litovat. Snaha, aby mi odpustil tam byla. Jenom se to pokaždé nějak zvrtlo.

Sára už dál nemohla vydržet naší tvrdohlavost. Převážně tu mojí.
,,Vy jste oba blbci. Promluv si sním. Vy se oba chcete, jen nejste schopni!“ řekla výhružným tónem.
Problém byl a stále je..Já nemám odvahu, ale chci.