Slova němých úst

Plakala. Za oknem se honily kapky deště a ona věděla, že pršet, jen tak nepřestane. Všichni spali. V lehké noční košilce a s rozpuštěnými vlasy vyšla před dům. Všude bylo ticho. Jen déšť bubnoval na střechy domů a chodníky. Zapálila si. Byl cítit svit měsíce a vítr právě přivál minutu po půlnoci. Asi pětkrát si potáhla a zahodila cigaretu do deště. "Ona to přece nemá ráda..." řekla si jen tak pro sebe a udělala první krok k tolik známému místu.
Plakala, když šla ulicí, celá zmáčená. Dlouhé, světlé vlasy se vodou zbarvily do tmava a splihly. Šla necelých dvacet minut. Její jemná, téměř bílá kůže se začla obsypávat pupínky ze zimy. Nevnímala to. Zastavila se před malým domkem a dívala se do oken. Bylo zhasnuto, ale ona věděla, že ten někdo uvnitř nespí.
"Mariko!" zavolala. Ne moc nahlas, ani potichu. Dveře se po chvíli pomalu otevřely. Vyšla dívka opálené pleti, krásně štíhlá, s drobným roztomilým nosem. Její dlouhé nohy v papučkách začal polehoučku objímat déšť. "Pojď dovnitř Malá, vidím jak se klepeš" pozvala ji Marika dál. Malá... Takhle ji oslovila když Adrianu viděla poprvé... Adriana vešla a zavřela dveře. Svlékla si šaty a dala je sušit. Marika se zatajeným dechem pozorovala to skvostné, drobné stvoření, které tolik milovala. Milovala její dlouhé světlé vlasy, její téměř bílou pleť a jemné rysy. Tolik se od ní lišila. Mlčely. Marika zašla pro deku a zapálila v krbu. Dlouho se na sebe jen tak dívaly, jako by nevěděly co říct a přitom by tolik chtěly. Jako by hledaly v očích té druhé odpovědi na nevyslovené otázky. Ta slova němých úst létala kolem nich a ani jedna nevěděla, jak začít. Po chvíli se Adriana posunula k Marice a něžně ji objala. "Víš, pláč v dešti se přece nepočítá, viď?" řekla tiše, s uslzenýma očima a omluvou v srdci. Marika se pousmála. Kariéru úspěšné modelky díky bulváru a ní ztratila, ale žít bez ní nedokázala. Užírala se myšlenkami, vzpomínkami, výčitkami...
...Vždyť deset let je moc velký rozdíl. Je to přece ještě dítě. A já podle matky holka na vdávání, co by měla myslet na rodinu, děti. Rodina a děti. Mám svou Malou a nic jiného nechci! Teď to všichni ví.
Bylo jí dvacet pět a od života nic neočekávala. A pak, přesně před dvěmi měcíci a jedním dnem se objevila ona. Věkem puberťačka, ale myšlenky a slova, která si kdy vyměnily, měly takovou hloubku... "Ne, nepočítá. Vždyť to víš," odpověděla Marika a opatrně se zeptala: "Co ti vlastně řekli vaši? Četli...viděli to?" Adriana posmutněla. Dlouhé řasy a křišťálově čisté modré oči sklopila k zemi. "Už tě nesmím vidět. Odešla jsem. Nechci bez tebe být a nemůžou mi v tom zabránit. Nemůžou mi zabránit tě milovat!" Její slova zněla odhodlaně a vyzařovala z ní bojovnost a síla se za jejich lásku postavit třeba i světu.
Marice se rozkutálely slzy po tvářích. Vzpomínala...
Byl horký letní den 8.srpna. Už to datum bylo magické, jako by se to setkání prostě muselo stát. Shoda náhod, souhra osudů? 8.8.2008 tohle jí z paměti nikdy nevymizí. Zrušila schůzku, protože potřebovala být sama. Po dlouhém, vyčerpávajícím rozhovoru s matkou o tom, že by si měla najít muže a usadit se, si potřebovala pročistit hlavu. Šla do parku. Partička puberťáků nadávala jednomu dítěti. Zvedla se a šla blíž. Nebylo to dítě, ale krásná, drobná, vystrašená, asi patnáctiletá holka. Usmála se na ni a řekla: "Malá, vykašli se na ně a zrychli." Ona jí úsměv vrátila a s vděčností zrychlila, i když to neměla ve zvyku. Odešla za ní. Dlouho se procházely. Kolem řeky, parkem a ani nevěděly jak, ale dokázaly spolu mluvit o věcech, které nevěděl nikdo krom jich samotných.
Marika se dozvěděla, že dívka se jmenuje Adriana, že je jí patnáct. Její matka s otcem se pořád hádají a o ní se nezajímají, protože mají vlastní starosti. Ti kluci a holky, kteří jí nadávali, že byli spolužáci. Taky s nimi nemá moc dobré vztahy. Přesto, že je krásná, neměla kluka. S nikým nikdy moc nemluvila a tak si z ní spolužáci udělali terč. Holky jí nadávali do leseb a Adriana mlčela. Nikdy nikomu neřekla, že se jí líbí holky. Marika byla první, které se svěřila. A Marika se Adrianě taky svěřila. Se svým trápením s matkou, která ji chce provdat, protože touží po vnoučatech. S tím, že má stejný problém jako ona a neví jak matce vysvětlit, že se nikdy nevdá, protože ji muži nepřitahují... A pak si povídaly. O lásce, o vztazích, o světě, o tom, co chtějí od života, o lidech. Začlo se stmívat. Seděly na houpačkách a ani jedna nechtěla odejít. Dívaly se na sebe a cítily, že to co se teď mezi nimi děje, je pouto, které bude trvat navždy. Políbily se.
Den za dnem plynul. Adriana s Marikou spolu byly kdykoliv to bylo možné. Obě moc dobře věděly, že se to nikdo nesmí dozvědět. Marika stoupala na stupínku modelek stále výš a mohlo by to zničit její kariéru a kdyby se to dozvěděli Adrianini rodiče, asi by už spolu nikdy nemohly být. Adriana u Mariky často přespávala. Milovaly se. Jejich pouto bylo tak silné a přesto tolik jemné, že se pořád musely obávat, co se stane. Když se spolu poprvé pomilovaly, chtěly ať to nikdy neskončí. Nikdy necítily nic krásnějšího. Jejich život byl naplněný něčím nepopsatelným. Jenže dva měsíce po jejich setkání se stalo něco, co změnilo jejich osudy.
Ten den u Mariky zazvonila Adriana. Bylo kolem páté. Marika otevřela. Objaly se a políbily. Něco zablikalo. Najednou spatřily, že v lesíku naproti sedí novinář s foťákem a pozoruje je. Vešly do domu a nevěděly co mají dělat. Adriana celou noc nespala. Ráno zašla Marika pro snídani do obchůdku. Už prodavačka se na ní tak divně dívala. Pak si všimla Nějakých novin. Hlavní stránka: ZNÁMÁ MODELKA MÁ POMĚR S NEZLETILOU!
Nemohla věřit svým očím. Utíkala za Adrianou. Když jí to řekla, začlo jí být hrozně a poslala Adrianu domů, že to tak bude lepší. Plakala. Věděla, že tohle se jen těžko dá spravit. Nemohla spát. Tušila, že Adriana příjde. Doufala v to. Pak najednou..."Mariko!" zavolala. Ne moc nahlas, ani potichu...