Na tisíc střepů

Na tisíc střepů rozlétlo se zrcadlo.
První zarývá se mi do tváře, ale jeho bolest necítím…
Druhý protíná mé srdce, ale nic necítím…
Přesto mi ale slzy po tváři stékají.
Proč?
Pláču kvůli tobě.
Třetí střep zaryl se mi do dlaně. Opatrně jej vytáhnu a položím před sebe. Zdobí ho má krev… Co na tom, že je andělská. Na tom nyní nezáleží.
Smutníš a já pláču s tebou.
Nechápu ale proč…
Snad proto, že jsem anděl tvůj a ty můj.
Nemohu vidět, jak se trápí, i když mlčíš a tváříš se, že se nic nestalo.
Proč?
Mluv přeci se mnou…