Barevný svět s k(K)opretinou..

Poflakoval se po ztemnělý ulici. Vysoká hubená klučičí postava, která se téměř ztrácela za volnou tmavě modrou mikinou s kapucou nasazenou na hlavě. Černý kalhoty a na nohou odrbaný tmavý botasky.. Trochu vrávoral, ale přesto se šťastně usmíval. Celý svět se na něj smál, točil se s ním, vítal ho a objímal. Byl plný krásných jasných barev, jaké v životě neviděl. Všechno bylo plné podivných složitých obrazců a tvarů, skládajících se snad z tisíců barevných světélek a jisker. Na nic nemyslel, jen se nechával unášet tou šílenou a nesmyslnou krásou.. Zcela ho pohltila.. Znovu..
Motal se po ulicích přímo uprostřed silnice, ale o tom ani nevěděl. Ani snad v tuhle chvíli nevěděl o tom, že vůbec existuje něco jako auto, něco jako silnice a lidi.. Že vůbec existuje nějaký jiný; okolní svět. Že je tu ještě něco jiného, než jen ta úžasná přehlídka barev a světel..
Najednou se zpoza zatáčky vyřítilo auto, ale to ani nezaznamenal. Jen se dál šťastně usmíval, když ho řidič zasypal četnými rozčilenými nadávkami..
On tu přece vůbec nebyl, nikdo na něj nemluvil..

Procházel se nádhernou čirou a chladnou vodou v potoce, máčel si nohavice a stál přímo před ní. Rozpustile se smála tím svým zvonivým smíchem a oříškově hnědé vlasy jí volně splývaly po ramenou. Seděla na dřevěné lávce a také si máčela nohy ve vodě. On na ni z legrace stříkal kapky vody a ona se jen stále smála.. Pořád.. Tak nádherně, jako to uměla jen ona.. Na sobě měla jasně žluté tílko, ve vlasech bílou čelenku a bílé tříčtvrťáky. Moc jí to slušelo, slušelo jí cokoli, co si na sebe vzala..

A najednou se svalil na chodník a zůstal tam bezvládně ležet.. Ale ne, on tu přece není. Nikdy tu nebyl, je pořád tam. Nikdy se nic nestalo..

Pomalu se po kluzkých oblázcích přiblížil až těsně k ní a zlehka ji objal. Nemohl to dál vydržet..
„Miluju tě.“, zašeptal a málem se zalkl vůně jejích vlasů. Voněly květinami – kopretinami a sluncem.. Políbili se, něžně a krásně, jak to umí jen zamilovaní.. On se od ní však najednou odtrhl a obratně vylezl nahoru na ten dřevěný můstek a pomalu došel až k louce, která byla sotva pár kroků odsud.. Nejprve ho nejistě sledovala pomněnkovýma modrýma očima, ale když se sehnul a utrhl jednu z kopretin, znovu se jí tvář jasně rozzářila.. Znovu došel až k ní a vpletl jí květinu do vlasů. Nyní byla skutečně dokonalá. Dokonalejší než to.. Ona je totiž pokaždé dokonalá..
Poděkovala mu dalším polibkem a on ji vyzvedl do náručí..

Ležel na kamenných dlaždicích a okolo něj právě prošla parta jakýchsi mladých lidí, kteří ho jen sjeli opovržlivými pohledy a z jejich davu šly zaslechnout útržky slov, typu: „Ty feťáci.. Jsou teď všude.. Měli by je někam zavřít..“..
Ale on nevěděl ani o tomhle. Mysleli si, že je to jen další ztracená existence, co nikdy lidem nedělala nic dobrýho. Co jen lže, fetuje, krade, protože to jsou všichni do jednoho hajzlové. Nikdo se nepozastavil nad tím, proč to ten dotyčný dělá. Co ho k tomu vedlo.. Soudili, i když k tomu vůbec neměli právo..

„Miláčku?“
„Copak je?“, leželi vedle sebe a za oknem se pomalu rodilo slunce. On ji objímal a ona měla hlavu složenou na jeho hrudi. Dneska byla jiná, takhle ji neznal.
„Copak tě trápí?“, zlehka dlaní přejel po její hebké tváři a ona se jen jaksi posmutněle usmála.
„Víš, já.. Něco ti musím říct..“
„Jen povídej, víš, že se mi můžeš svěřit se vším.“, pohladil ji po dlouhých vlasech a ucítil, že se trochu chvěje..
„Já jsem.. Nejsem.. Já..“, hlas jí selhal a u očí jí vyklouzla smutná slza ihned následována další.. A další.. Znervózněl..
„Já.. Dneska odpoledne.. –Musím pryč..“, šeptla jen.
„Kam pryč?“, nechápavě se na ni díval, když pomalu vstala a sedla se na okraj postele.
„Na.. Jedno vyšetření..“, zaslechl ještě tišší odpověď. Bylo to jako když venku zašustí na osamělých podzimních chodnících listí..
„Kam?“, zmohl se pouze na tohle jediné slůvko. Natolik byl zaskočený.
„Já.. –To je jedno. Myslím si.. Myslím se, že to nedopadne moc dobře. Já ti nechci lhát.. Neměla jsem ani odvahu ti to povědět dřív. Nemohla jsem, nevěděla jsem jak..“, nešťastně složila hlavu do dlaní.
„Pořád to nevím.“

Ležel tam, ale již se nesmál. Tohle, tohle už přece vidět nechce! Chce se znovu nechat unášet těmi barvami a tvary! Tohle přece nechce..
Opatrně se pokusil zvednout, náhle si znovu uvědomoval chlad, který zde panoval. Musel se přidržet pouliční lampy, aby se vůbec udržel na nohou. Bylo mu hrozně zle. Motala se mu hlava a celý svět. Všechno to tu bylo černé, záhadné a cizí. Netušil kde je. Netušil kolik je hodin, ani je jaký je vlastně den. Nevěděl ani, kdo vlastně je on. Pamatoval si jen ji. A jejich lásku. Jejich nenaplněnou lásku..
Neutekl tomu, i přesto.. Přesto všechno.. Láska dostihne všechny. Nelítostně si vás najde a vrazí vám jeden ze svých šípů do srdce. A vy ho pak již nikdy nevyndáte. Nepodaří se vám to. A když ano, přece jen tam pokaždé něco zůstane. –Hrot toho šípu, přesně to, co je nejhlouběji a co nejvíce bolí..
Udělal pár vratkých kroků směrem vpřed. Dál ale nemohl. Znovu upadl na ten chodník a jen matně si uvědomoval, že dnes již svou dávku přehnal. Že se již nikdy nezvedne..

Znovu se na něj usmívala.
„Pojď, pojď za mnou, prosím. Tolik jsi mi chyběl..“, natahovala k němu svou náruč.

„Už jdu..“, chtěl říct, ale vznikla z toho jen kupa nesmyslných hlásek, kterým rozuměl jen on. Znovu ji viděl. Někde uvnitř věděl, že tohle je konec, ale byl šťastný. Konečně ji znovu uvidí. Konečně budou zase spolu. Už nemohl dál, proto spadl do tohohle svinstva.. Nedokázal si pomoci. Svět byl pokaždé tak skvělý, bezstarostný a barevný. Neexistovaly v něm problémy, jen zábava a radost.. A po tom toužil.. Tolik mu to chybělo a on to neuměl zařídit jinak. Tolik mu chyběla..

„Miluju tě.“, šeptla a letmo ho políbila.
„Odpusť mi.. Měla jsem ti to povědět dřív..“

„Ne, ty nikdy..“, zašeptal ještě a pak už jen zavřel oči. Chtěl ji zase vidět, nechtěl se nechat ničím rozptýlit. Ničím, jako by to mělo být naposledy.. Naopak, teď již to bude trvat věčně..

„Pššt, teď už budeme jen spolu. Jsem tu s tebou..“, dotkl se jejích rtů a něžně ji objal. Cítil její dotyk a její dech. Její vůni.. Vůni jejích vlasů.. Cítil kopretiny..
Rozhlédl se kolem a skutečně. Stáli uprostřed jakési snad nekonečné louky plné květin. Sehnul se pro jednu z kopretin a vpletl ji do jejích vlasů.. Stejně jako tehdy..
„Pojď..“, vyzval ji tentokrát on, chytl ji za ruku a společně se rozběhli vstříc svému věčnému štěstí, kterému teď již konečně nic nebránilo..