Moje cesta končí

„Tak, naposledy se rozhlédni, už to tu nikdy neuvidíš, už se nevrátíš…“ říkám si, když se rozhlížím po svém rodném městě. Vetší studené město, kde jsem strávila tolik let…Ale to mi nepřijde…všechno nějak rychle uteklo. Vše, celých těch 17 let. A teď tu stojím a vzpomínám. Celá ulice páchne mými vzpomínkami. Právě ty mě přinutí dojít až na autobusové nádraží. Tady všechno opouštím…Nikdo o tom neví, ani moje nejlepší kamarádka ani rodiče…ale tak je to lepší. Chci odtud odejít, nechat tenhle zasranej život navždy za sebou. Nastupuji do autobusu, přeji si, aby už co nejrychleji vyjel…

Otočím klíčem. Cvakne zámek. Doma nikdo není. To mě nepřekvapuje a zároveň i vyhovuje. Mám radši samotu. Aspoň mám čas a klid připravit se na večer. Dneska to bude velké. S Ivou vyrážíme na celý víkend na chajdu, kde s jednou partičkou kluků jedem oslavit její narozeniny. Sice oslavujeme už celý týden, ale už jsme přece na alkohol a občas nějakou marijánku docela zvyklé. Vlezu do vany abych si oholila nohy a hned potom si upravím make-up a vlasy.
Na sebe si vezmu krátké džinové kraťasy, tílko na ramínka a kabelku - můžu vyrazit. Rodičům napíšu krátký vzkaz, že budu pryč celou sobotu i neděli. Už jsou zvyklí, že občas na víkend s Ivou vyrážíme pryč. Nebude jim to divné. Kdy jsem s nimi naposled trávila sobotní či páteční večer? Už je to hodně dávno. Ale mám teď litovat? Uvědomím si, nad čím to přemýšlím a rychle tyhle kraviny zaplaším někam pryč. Musím sebou hodit abych nepřišla pozdě.
„Podívej se na sebe, vypadáš jak děvka!“ křičí na mě ten zoufalec přímo na ulici. Honza. Kamarádili jsme se od dětství, pak jsem potkala Ivu a ta mi ukázala jaký to je ubožák. Je přece pod naší úroveň, my máme přeci na víc. Dřív jsem to tak nebrala, byl skoro jako můj bratr, ale s příchodem na gympl se hodně věcí změnilo. Ignoruji ho a jdu dál svou cestou. Kluci už na mě čekají. Jednoho znám od vidění, ale další 3 neznám. Ale co, aspoň je poznám a vyšlu k nim koketní úsměv.
„Ahoj, já jsem Filip.“ představí se mi vysoký blonďáček a hned se ke mně natahuje pro pusu. Vlepí mi docela odvážný polibek a já se v duchu směji. Tenhle víkend bude opravdu velký. Ostatní ho při představování napodobí, ale už mi opravdu vtisknou jen letmou pusu na tvář.
„Jak je ta tvoje chata daleko?“ optám se Filipa sedícího v autě vedle mě. „Není to zrovna moje chata, ale jako by byla,“ odpoví s lišáckým úsměvem, „je to asi 15 kiláků.“ „A co jste všechno vzali?“ vyzvídám dál. „Uvidíš na místě.“ A cvrnkne mě do nosu. To mě rozhodně nenechá chladnou a oplatím mu jeho troufalý polibek na seznámení. Po chvilce zastavujeme. Musíme vyzvednou i moji nejlepší kamarádku, se kterou se krátce obejmu. „Tak co, který se ti líbí?“ šeptne mi do ucha. „Blonďáček.“odpovím stejně potichu. „Já to tušila, však jsem ho pozvala speciálně kvůli tobě.“ Mrknu na ni a Iva se jde se všemi přivítat. Můžeme vyrazit, teď už jsme v plné sestavě.
Po asi čtvrthodině jízdy dorazíme na místo. Je to postarší chata, hádám, že o teplé vodě si můžu nechat jenom zdát. Ale co, jedeme si to sem užít a ne se koupat a umývat nádobí.
Kluci vybalí svoje zásoby a já musím uznat, že se fakt snažili. Asi dvacet flašek tvrdého a několik piv. Hned sáhnu po jednom „géčku“ a Filip ke mně ochotně nakluše s otvírákem.
Pak už si pamatuji jenom matně, že jsme ještě otevřeli nějakou vodku. Úplně jsem se ztratila v čase, nevšímám si jestli je den nebo noc…v jednu chvíli líbám nějakého kluka, nevím ani jak se jmenuje, asi jsem to zapomněla…pak si pamatuji, že jsem se oddávala orálnímu sexu, ale s kým to nevím…„Dej si taky éčko, bude ti hned líp…“ nabízí mi Ivona. Dřív jsem nic takového neměla, k drogám mám respekt. „Ne já nechci, už mám dost, asi si půjdu lehnout…je mi hrozně zle…“ „Tak takhle by to nešlo kočičko, nejdřív nás nažhavíš a pak si půjdeš spinkat? To hodné holky nedělají.“ Ani nepoznávám komu ten hlas patří, jen cítím jak mi strkají pod jazyk nějakou tabletu…Dál nic nevím. Až pak se probudím. Jsem nahá v nějaké posteli. Vedle mě oddechuje Filip a ten kluk se kterým jsem se předtím líbala. Je mi hrozně zle a zároveň se poprvé za svůj život stydím. Hodím na sebe aspoň spodní prádlo a zbytek oblečení do ruky a utíkám ven…Chce se mi zvracet… Ulevím si a pomalu se oblékám. Přitom přemýšlím jestli má tenhle život cenu. Chození za školu, pařby, spaní s klukama, chast…
Nic jiného jsem za poslední 3 roky neznala. Jediná moje kamarádka je Iva…kamarádka? Ne, opravdové kamarády jsem od sebe odstřihla už tenkrát po naší první akci. Ten život se mi zalíbil, neustálý obdiv kluků, nezávislý způsob žití a heslo: Carpe diem… Teprve teď mi dochází, že jsem si vlastně žádný den neužila…Jak bych mohla, když jsem ve skutečnosti ani nežila? Co jsem? Co jsem dokázala? Nic, jsem jen ubohá zmalovaná děvka.
Slyším nějaký hluk a jdu se podívat do chaty. „No tak tahle akce se maximálně povedla. Super.“ Slyším říkat Ivonu. Ještě tak včera bych řekla to samé, ale teď to vidím jinak. Je mi ze všeho na blití a to není tím alkoholem nebo drogou. Iva si všimne mého smutného a zamyšleného výrazu. „Co se děje Baru, není ti nic?“ „Ne v pohodě.“ Předstírám dál tu Báru, která milovala tento způsob života. „Co kdybychom už jeli? Je sobota, třeba stihneme ještě bus do Skořenic.“ Na to se Iva chytí a spolu se mnou začne kluky popohánět. Do hodiny jsme doma. „Víš co Ivi, já se teď půjdu trochu osprchovat a namalovat a sejdeme se pak na námku jo?“ Souhlasí a nechá mne samotnou před mým domem. Netuší, že se na náměstí už nikdy nepotkáme. Nehodlám se s ní už nikdy vidět a nehodlám udělat ani to, co jsem jí právě řekla. Mám jiný plán…Pomalu vykročím vstříc novému životu…Všechno tu nechávám...Ještě hodím lístek do naší schránky. Vzkaz rodičům. Aby neměli strach…A odcházím…Moje cesta tu končí. Nic tu po mě nezbylo, jen papírek s pár prázdnými slovy…