Vzpomínka

Sedím tu, s tupou bolestí v hlavě, a dívám se z okna.
Hustě prší. Dešťové kapky, které se tříští o zem jako kusy jemného bílého porcelánu se lehce pohupují ve větru a ladně se nesou k zemi. Jaký má smysl tenhle koloběh přírody? Má vůbec něco smysl? A jaký?

Sedím tu, s tupou bolestí v hlavě, a dívám se z okna.
Hustě prší. Přemýšlím nade mnou milovanou osobou a štkám se vzteky, že opětované není to, co já cítím k němu. Má smysl se ptát? Bojovat? Chtít vědět to, co možná ranní?

Sedím tu, s tupou bolestí v hlavě, a dívám se z okna.
Hustě prší. Dešťové kapky, které se zlehka snáší na zem, jsou všude kolem. Mám chuť vyběhnout ven, rozpřáhnout ruce a radovat se, čistě se radovat, radovat ze života. Mám chuť cítit, jak mi kapky stékají po vlasech a chladí moji rozpálenou tvář. Jak jsou mi podobné!
Chceme žít s lehkostí. Má cenu to zkoušet?

Sedím tu, s tupou bolestí v hlavě, a dívám se z okna.
Hustě prší. A já mám chuť zvolat: ,, Vemte si mne sestry! Vemte! Mezi sebe! Přijměte mé čisté srdce, moji lehkovážnost, vemte si moji lásku a darujte mi volnost!“

Seděla jsem tam, s tupou bolestí v hlavě, a dívala se z okna.
Hustě pršelo. A já už necítila pevnou zem pod nohama, padala jsem, řítila se k zemi s rozpjatýma rukama a odevzdávala se.
Celá, čistá a konečně volná!

Nakonec se vše kolem mne roztříštilo. Už necítím nic, až na chladné kapky, které stékají po mé tváři a chladí ji. Vše utichá,

Vzali mne mezi sebe. Přijaly mne za svou. Ach, sestřičky!
Hustě prší..