Odešel's...

Prší.. Je už skoro jaro, letní deštík omývá zaprášené silnice a ulehčuje jim od náporu silných slunečních paprsků. Už je to týden, co její tvář nespatřila denní světlo. Je uzamčená v pokoji a jako by se bála, že pokud vyjde, stane se vše opravdovou skutečností. Telefon nepřestává vyzvánět. Zvonek stále zvoní, někdo se snaží zjistit, co se s ní celý týden děje.. Bojí se přiznat si, že je to tak. Přes zavřené okno uvidí záblesk. Bouřka.. Zahřmělo a déšt zhoustl. Pomalu otevřela dveře, jako by se bála, že za nimi bude někdo stát a vyděsí jí. Obula si boty, oblékla kabát a vyšla na déšť. Jako by jí ho seslalo samo nebe. Nebo snad někdo z nebe?. Pomalu se vydá vstříc skutečnosti, vstříc pravdě, které nedokázala uvěřit celý týden, od té doby, kdy zazvonil telefon a ten ubrečený hlas jí sdělil ortel. Šla pomalu a vychutnávala si každou kapku, která se dotkla její kůže. Cítila to jako vysvobození. Nebo jako ulehčení od skutečnosti, která musela přijít. Šla cestou, které se odjakživa vyhýbala. Temná místa jako hřbitovy vždycky nesnášela.. Došla až k bráně a tam se zastavila. Bylo tam liduprázdno.. Nikomu se zřejmě nechtělo trávit čas s těmi, co nám nedokáží odpovědět, s těmi, co nás nedokáží pohladit, povzbudit pohledem či výrazem ve tváři. S těmi, co se nám již nikdy nedokáží podívat do očí. Nikdo neměl tak krásné oči jako on. Šla dál. Mezi přehnaně přezdobenými hroby se sem tam objevil zarostlý a neopečovávaný. Co si tím lidé dokazují? Uctívají památku tím, že donesou na hrob svých milých jednou za rok drahý věnec či kytku? A nebo naopak, raději nechodí vůbec, protože si nedokážou přiznat, že jejich milovaní leží tam, pod těmi tvrdými náhrobky? A nebo už nebožtíkům nezbyl nikdo, kdo by na ně vzpomínal? Prochází uličkami až k novějším hrobkám. A pak, až na konci uličky, spatří to, co celou dobu hledala. Přesto, že nevidí na náhrobní kámen, ví, že je tam jeho jméno. Ne, nevěří tomu. Určitě odněkud zase vyběhne a zvesela zakřičí, že to byl prostě jen morbidní žertík.. Ale ne, tak daleko by přece nezašel. Ale on přece nemůže být mrtvý. Lékaři mu přece dávali takové šance. Kdykoliv ho přišla navštívit, viděla v jeho očích tu naději, tu víru, že spolu zase jednou půjdou na třešně jako loni. Potlačila slzu, která se jí drala z oka a pomalu přistupovala blíž.. ,,Davide, tak už se mi ukaž, já vím, že je to jen jeden z tvých hloupých žertů", zašeptala polohlasně.. Nic. Asi deset metrů před hrobem se zastavila.. To je poslední šance.. Teď už se určitě objeví!.. ,,Davidéé",zakřičela.. Nic.. Prší.. Přistoupila až k hrobu ale nepodívala se na náhrobek. Sklonila oči dolů a naposledy zadoufala.. Pak pomalu zvedla oči k nápisu v pravém horním rohu..: Ti jenž z celého srdce milujeme s námi zůstanou po celý život.. To zní jako z nějakého dívčího románu.. Přečte jméno a datum narození a úmrtí.. Rozbrečí se a sesune se před hrob,hlavu složí do klína. Neví, jak dlouho tam byla. Přestalo pršet a vyšlo slunce.. Odešel.. Je pryč.. Už se nikdy nevrátí.. Přes měsíc bojoval se zákeřnou nemocí.. A podlehl jí.. Odešel.. Zahltil jí pocit uvědomění..

Davide..
Každý den, každou hodinu, každou minutu na tebe budu myslet.. Nenechám tvůj hrob zarůst trávou, ani přeplnit levnými cetkami lidí, kteří se za tebou jednou za rok zastaví ,,aby se neřeklo".. Jsem u tebe, jak jen to je možné. Nevadí mi, že nemáš tvář, ani že mi neodpovídáš. Znala jsem tě tak dobře, že jsi někdy ani nemusel být semnou a já věděla, co řekneš. A vím to i teď.. I když jsi prohrál bitvu s nemocí, já tu válku za tebe dobojuji! A až příjde můj čas, vím, že tam na mě čekáš s čokoládovou zmrzlinou, ve které jsou zabodnuté dvě lžičky.. Červená pro mě a zelená pro tebe.. Jako vždycky..