Vzpomínka na večer

Nemůže zapomenout na chvíle, když šel s Jirkou pozdě večer domů prázdnou ulicí, kde končí domy a začíná kilometrový úsek bez domů, kde svítí jen světla na namrzajízí asfalt.
Věděli, že za nimi někdo jde, ale nepřikládali tomu žádnou váhu, dokud je skupina osmi osob nedostihla. Začali na ně pokřikovat, nadávat jim. Když ale Zdeněk s Jirkou neodpovídali, skupina se rozdělila do dvou a zatáhli každý jednoho na stranu ulice. Zdeněk se snažil pochopit co se děje, ptal se jich co to má znamenat. Ale nic neodpovídali, jen mu řekli ať se dívá.
Nikdy nezapomene na tu chvíli, kdy mu před očima zabili nejlepšího kamaráda. Stále vidí jak ho dva kluci dřží a další dva ze všech sil kopou, mlátí do něj jako do boxovacího pytle. Erik se snažil dostat ze sevření dalších čtyř. Cítí stále tu bezmocnost. Tak moc chtěl něco dělat, ale nemohl. Bylo mu špatně. Chtěl křičet, ale do pusi mu narvali nějaký hadr a přelepili izolepou. V hlasitém smíchu na něj křičeli, že to stejně nemá cenu, jen ať se dívá, že to stejné ho za chvíli také čeká. Nikdo z nich netušil, že to dojde tak daleko, že by mohli zabít. Přesto přestali kopat až ve chvíli, kdy se v dáli objevila světla auta.
Ví, že se této vzpomínky nikdy nezbaví, ví, že až do konce života se mu v mysli bude stále vracet scéna, kdy bezvládné tělo odhodili na kraj silnice. Viděl jak jeho hlava naráží o asfalt, vidí to při každé vzpomínce blíž a blíž. Měl štěstí, že to stejné neudělali i s ním.
Dále si toho moc nepamatuje. Celou dobu nezpouštěl Jirku z očí. Díval se na jeho zkrvavenou tvář, na jeho bezvládné tělo.
V pláči se svalil k zemi, kde se převracel z jednoho boku na druhý. Strhnul si pásku a vyplivl hadr. Po krátké chvíli začal zvracet.