Jednou bude mít odvahu
Jednou bude mít odvahu
Anotace: Pouze život, který žijeme pro ostatní stojí za to. Albert Einstein
Šel sám, zašedlou ulicí plnou lidí, ale nikdo si ho nevšímal. Přestože mu po tvářích tekly slzy. Chtěl být neviditelný, chtěl aby ho nikdo nepoznal, nikdo nezastavil. Proto se mu tak dařilo se před ostatními skrývat. Neodkrývat své úmysly. Chystal se udělat to, co musel. Musel odejít. Odjet. Nevěděl na jak dlouho, ale aspoň dokud nezíská odvahu TAM jít. Pak se možná bude moct vrátit.
„Uhněte z cesty. No tak.“ Policisté zajišťovali okolí nehody a odstrkovali všetečné lidi i s jejich otázkami. „Co se stalo?“ „Je někdo zraněný?“ „Je tam nějaká žena.“ „A támhle leží muž. Vypadá jako mrtvý..“ ozývalo se z jejich úst.
Došel až na nádraží. Cestu sem znal nazpaměť. Ale teď když to bylo naposledy, uvědomoval si, kolika věcí si dřív nevšímal. Nevšímal si stromů, které lemovaly chodník, ptáků, kteří mu zpívali do jeho těžkých kroků…prostě ničeho, co mu dřív nepřipadalo důležité.
„Je to žena. Asi 38 let. Příčina úmrtí: Krvácení do mozku a rozsáhlá vnitřní zranění.“ Nahlásil policista svému nadřízenému. „A co ten muž?“ „Pravděpodobně stejného stáří, roztříštěná lebka. Byl na místě mrtvý.“ „Zajistěte okolí.“ Vydal velitel rozkaz a pak se otočil ke zdemolovanému autu. V jeho očích se objevil smutek a lítost. Další dva lidé. Kolikrát ještě bude muset oznamovat jejich blízkým, že se už nikdy nevrátí?
„To je ten vlak…“ promítá si v hlavě. „Ten co mě odveze daleko od všeho toho trápení.“
Možná s ním přijde i nová naděje. To by si přál. Snad už bude jen líp.
„Jsou nějací pozůstalí?“ zajímá se velitel zásahu. „Ano, šestnáctiletý syn. Ti dva byli manželé.“ „Nu tedy, pojedu tam. Oznámím mu to sám.“
A vlak se rozjíždí…Nejdřív pomalu, ale stále ještě rozeznává jednotlivé obličeje všech, co se přišli s někým rozloučit. Někteří mávají, jiní posílají vzdušné polibky. Jemu ale ne. On zůstal sám. Zrychluje a všichni se zmenšují a postupně ztrácí…Rychlost se zvětšuje a s ní i jeho úleva.
Jednou bude mít odvahu navštívit hroby svých rodičů. A až k tomu dojde uvidí na jejich hrobech nápis: Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.
„Uhněte z cesty. No tak.“ Policisté zajišťovali okolí nehody a odstrkovali všetečné lidi i s jejich otázkami. „Co se stalo?“ „Je někdo zraněný?“ „Je tam nějaká žena.“ „A támhle leží muž. Vypadá jako mrtvý..“ ozývalo se z jejich úst.
Došel až na nádraží. Cestu sem znal nazpaměť. Ale teď když to bylo naposledy, uvědomoval si, kolika věcí si dřív nevšímal. Nevšímal si stromů, které lemovaly chodník, ptáků, kteří mu zpívali do jeho těžkých kroků…prostě ničeho, co mu dřív nepřipadalo důležité.
„Je to žena. Asi 38 let. Příčina úmrtí: Krvácení do mozku a rozsáhlá vnitřní zranění.“ Nahlásil policista svému nadřízenému. „A co ten muž?“ „Pravděpodobně stejného stáří, roztříštěná lebka. Byl na místě mrtvý.“ „Zajistěte okolí.“ Vydal velitel rozkaz a pak se otočil ke zdemolovanému autu. V jeho očích se objevil smutek a lítost. Další dva lidé. Kolikrát ještě bude muset oznamovat jejich blízkým, že se už nikdy nevrátí?
„To je ten vlak…“ promítá si v hlavě. „Ten co mě odveze daleko od všeho toho trápení.“
Možná s ním přijde i nová naděje. To by si přál. Snad už bude jen líp.
„Jsou nějací pozůstalí?“ zajímá se velitel zásahu. „Ano, šestnáctiletý syn. Ti dva byli manželé.“ „Nu tedy, pojedu tam. Oznámím mu to sám.“
A vlak se rozjíždí…Nejdřív pomalu, ale stále ještě rozeznává jednotlivé obličeje všech, co se přišli s někým rozloučit. Někteří mávají, jiní posílají vzdušné polibky. Jemu ale ne. On zůstal sám. Zrychluje a všichni se zmenšují a postupně ztrácí…Rychlost se zvětšuje a s ní i jeho úleva.
Jednou bude mít odvahu navštívit hroby svých rodičů. A až k tomu dojde uvidí na jejich hrobech nápis: Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
